RECENZE: Alice Cooper vypráví pestré historky z Detroitu

Stylotvorné album od pantáty šokantního rocku Alice Coopera už čekat nemůžeme, což ale neznamená, že by se jeho novější počiny poslouchaly ztuha. Detroit Stories je svěží a zábavná deska.

Alice Cooper se vrátí do Brna. | foto: CNC/Michal Protivanský

Alice Cooper během své kariéry prodělal několik stylových veletočů. Stál u zrodu tzv. shock rocku, produkoval velkolepá alba typu Welcome to My Nightmare, proslul teatrálními koncerty s hororovými rekvizitami jako gilotinou, která mu během vystoupení uťala hlavu. Když doba podobným pódiovým excesům přestala přát, částečně se zmítal v náručí alkoholových běsů, částečně vydával čím dál horší desky, jejichž vznik si dle svých slov mnohdy ani nepamatoval.

V roce 1989 předvedl parádní comeback s hutným pop-metalovým albem Trash s hity jako Poison, House of Fire nebo Bad of Nails, spanilá jízda pokračovala žánrově podobnou deskou Hey Stoopid (1991), zahrál si ve filmu Wayneův svět, v roce 1994 vydal zemitější a drsnější album The Last Temptation, na jehož konceptu pracoval se spisovatelem Neilem Gaimanem. Doprovodil ho komiks z Gaimanova pera, v českém překladu vyšel jako Alice Cooper: Poslední pokušení.

Na dalších deskách Brutal Planet a Dragon Town se zpěvák vydal do ještě hustších a drsnějších hudebních končin. Pak povolil plyn, připomněl dávnou klasiku sequelem Welcome 2 My Nightmare a letos se hlásí dílem Detroit Stories, opět víceméně koncepčním, jak to má v oblibě. Všechny písně se tak či onak točí kolem Cooperova rodného Detroitu.

Města, které zrodilo garážový punk rock (kapela MC5), jež dalo vzniknout vydavatelství Motown, zaměřenému na černý funk a soul, a v jehož ulicích začalo tepat detroitské techno. Zkrátka Detroit Rock City, jak mu vzdali stejnojmennou písní hold Kiss.

Cooperova pocta „motor city“ začíná velkolepě energickou předělávkou Rock and Roll od The Velvet Underground. Pokračuje nekompromisní punkovou střelou Go Man Go s podstatným kytarovým vkladem Waynea Kramera ze zmíněných MC5. Do třetice je tu hudebně rozjařená, textově méně Our Love Can Change the World, kterou Alice před vydáním alba označil jako jednu z nejdivnějších písní, kterou kdy napsal. Ortodoxní příznivci jeho striktně rockové škrabošky mohou být znechuceni, ale jako celek ta písnička se zcela atypickou náladou v kontextu alba funguje perfektně.

Ještě dál od rockových kořenů se Cooper vydal v „motownském“ funku $1000 High Heel Shoes s dívčími „šůůuap“ sbory a dechovou sekcí. Jak tohle půjde pod nos těm, kteří se ofrňovali nad Our Love Can Change the World, ale k čemu je upjatá žánrová konformita? Na tu si pekelný principál stejně někdy moc nepotrpěl.

Díky otevřenému přístupu jsou Detroit Stories barevné a zábavné. Alespoň většinu svého času, i mdlejší kousky se bohužel najdou. O nich ale později, teď je na řadě blues Drunk and in Love s neodolatelným úvodním veršem „viděl ’sem tvou holku a nachcal si do kalhot“. Zatěžkaná dvanáctka jak se patří, včetně nezbytné foukací harmoniky, i toho se na novém albu Alice Coopera dočkáte. Jen zkrátka nečekejte žádné nasprejované popmetalové opusy.

Detroit Stories

70 %

Alice Cooper

Teď tedy k oněm slabším kusům – z průměru nijak nevybočuje Hail Mary, obejít by se dalo i bez tuctové dupárny Shut Up and Rock, kde se invencí rozhodně neplýtvalo, a to ani co se názvu týče. Nijak zvlášť nestrhne ani Detroit City 2021, nová verze skladby, která se objevila už na albu The Eyes of Alice Cooper. Textově do konceptu alba samozřejmě zapadá, ale hudebně je to chtěný pokus o stadionový popěvek.

I v nadbytečných kouscích je nicméně Alice Cooper gruntovní, při síle, posílen skvěle šlapající kapelou a několika hosty zvučných jmen: kytarista John Bonamassa, bubeník U2 Larry Mullen Jr a ve dvou písničkách si doprovodné vokály střihly démonovy dcery Calico a Sheryl. Prostě s šarmem a lehkostí odehraná rodinná sešlost.