Že nejde o sbírku veselých historek z natáčení, symbolizuje už vydavatelský dům – nakladatelství Akademie múzických umění. A že při vší serióznosti přijde ke slovu i humor, zaručuje zase sama autorka, která se vedle herectví prosadila také jako režisérka, producentka, spisovatelka, malířka a překladatelka.
V úvodu Bláhová připomíná mezinárodní filmový festival v Karlových Varech, kde herec John Malkovich dostal otázku, jaký je podle něj rozdíl mezi divadelním a filmovým herectvím. „Stejná hudba, rozdílný nástroj,“ cituje autorka Malkovichovu odpověď a podotýká, že právě slovo nástroj je shodou okolností též klíčovým slovem jedné z mnoha škol herectví, která má zatím k filmu nejblíže.
„Dnes už snad neexistuje profesionální herec, který by jí neprošel nebo o této průpravě nevěděl. Je to method acting čili takzvaná herecká metoda. Hlavními hesly jsou realita, přesvědčivost, autentičnost,“ shrnuje.
Malkovichův výrok vykládá tak, že před kamerou je třeba na nástroji zabrnkat na trochu jinou strunu než na jevišti. „Hercův nástroj je on sám. Jeho tělo, jeho mysl, pocity, myšlenky, naděje, představivost, strach, citlivost. A jako hudebníci denně cvičí na svůj nástroj nebo malíř míchá barvy, tak i on potřebuje trénovat. Pozorováním, zkoušením, hraním,“ vysvětluje Bláhová a dodává, že každý herec navíc potřebuje zpětnou vazbu.
„Hvězdy jako Meryl Streepová či Robert De Niro by se pravděpodobně dokázaly režírovat samy. Ale i ony jsou zranitelné a potřebují ubezpečit, že jejich práce je dobrá. George Clooney nedávno řekl – a to už jako velká hvězda, že herci riskují tak jako nikdo jiný, že při každé zkoušce se bojí ponížení a trapnosti,“ dává herečka za pravdu dalšímu z proslulých kolegů.
Podle Bláhové se herec nikdy nesmí spokojit s něčím, co je méně než věrohodné, a to v jakémkoli žánru, i ve stylizaci. Za hercova ústředního uměleckého partnera považuje režiséra, komunikace mezi nimi je prý zásadní.
„Herec režisérovi věří a dělá, co od něj chce, když cítí, že režisér ví, co chce, a že ví, co dělá.“ Sama zná sice i pokyny typu „o nic se nestarej a hraj“, případně režiséry, kteří ani nechtějí, aby herec znal scénář, ale tvrdí, že takového tvůrce zajímá jen to, jak herce použít.
„A dobrý herec nechce být použit, nýbrž využit, a to v plném rozsahu svých sil. Proto potřebuje vědět, jak číst scénář, jak pracovat s textem, jak se připravit na natáčení, jak přivést postavu k životu, protože kamera často nejen vidí, ale i cítí – a posílá to dál. Pokud divák herci nevěří, film je ztracen,“ soudí Bláhová.
Navíc zastává názor, že herec by měl vedle vlastní role porozumět i produkci filmu, aby byl schopen naplánovat si vývoj své postavy podle plánu natáčení. Také by měl chápat roli kamery, někde dokonce i finanční okolnosti projektu.
Na druhé straně však Bláhová žádá stejnou míru zasvěcenosti od producenta. „I když ví vše o penězích, měl by producent rozumět také práci herce,“ připomíná Bláhová pravidlo, že právě casting neboli obsazení dělá ve výsledku osmdesát procent úspěchu celého filmu.
