RECENZE: I o průšvihu s paní Biľakovou vypráví Můj táta Dědek z Katapultu

Synova muzikantská pocta otci se v dokumentu Můj táta Dědek, jehož premiéru v pátek uvede ČT art, změnila v nadgenerační procházku tuzemským bigbítem. Byť se dvěma otazníky.

Hned v úvodu ilustruje černobílá archivní ukázka dobovou citaci koncertního zážitku, že „tady hrají Říha s Dědkem a lidi visí ze stropu“.

Míní se tím Oldřich Říha a Jiří „Dědek“ Šindelář, osobnosti kapely Katapult, jejíž sestavu shrnul textař Ladislav Vostárek následovně: „Katapult bylo správné království, co má krále, rádce a šaška; právě Dědek tam dělal veselo.“

Michal Šindelář, též muzikant, dal k otcovým nedožitým sedmdesátinám dohromady nahrávku jeho písní v podání jiných baskytaristů, završenou koncertem – a kolem projektu vzniklo vzpomínkové retro velké bigbítové rodiny, prosté a nelíčené jako Katapult sám. Vystupuje tu Dědkův bratr, svá vyznání připojují i hudebníci z kapel Kabát, Chinaski, Milan Broum z Olympiku či David Koller z Lucie. 

Když hrají generace otců a synů společně, šíří nakažlivou náladu, příjemnou nostalgii podporují také historky typu, jak vítězství Katapultu ve Zlatém slavíku byl „nejhorší průšvih, protože manželka komunistického pohlavára Vasila Biľaka chtěla vidět v televizi poručíka Columba“.

Můj táta Dědek

60 %

režie: Michal Rákosník

hrají: Milan Špalek, Milan Broum, David Koller

Režisér dokumentu Michal Rákosník, který už točil portrét výrobce kytar Petera Jurkoviče Bluesman, nepěstuje žádnou vypravěčskou rafinovanost  přesně v souladu s podobně přímočarou tvorbou Katapultu, z níž se náhle vydělí třeba krásná balada Věřím ti jak blázen.

Některé hudební vstupy či profesní promluvy by mohly být kratší, ale podstatněji ruší dva momenty. Jednak se nenuceně dojemný hold tatínkovi ke konci proměňuje spíše v propagační sólo jeho potomka, jednak v defilé osobností, které na Dědka vzpomínají, chybí frontman Katapultu Oldřich Říha – navíc beze slova vysvětlení.

Což poněkud naleptává budovanou aureolu vstřícné rockerské pospolitosti kolem jedné legendy, jež prý dostala přízvisko Dědek, protože kolem Jiřího Šindeláře se tehdy „pořád motaly nějaké baby“.