Začátek nového roku Alice Flemrová tráví v Praze, jejímu srdci je však kromě Česka blízká hlavně Itálie. Právě italštině se totiž pracovně věnuje už přes dvacet let.
Malujete ještě někdy?
Dřív jsem občas něco namalovala, mám tu vedle sebe stále stojan, ale teď už jsem se k tomu dlouho nedostala. Třeba to jednou zase přijde.
Hodnotu malby možná laik rozezná mnohem jednodušeji než kvalitu překladu. Co tu určuje?
Faktorů je více. Už při prvním čtení si všimnete, že má text dobrý rytmus, živost a spád, kvalitní češtinu, nápaditost, že se ve větách pořád něco děje. Pak přichází na řadu srovnání s originálem, kdy buď zjistíte, že je mu ten pěkný český text hodně vzdálený, i to se stává, anebo že je naopak výstižný a věrný.
Srovnává se text v plné délce?
To asi vyloženě ne. Autor posudku si nejprve přečte celý originál a pak srovnává, jak se překladatel vyrovnal s jeho složitými místy: různými vtipy, narážkami, těžko přeložitelnými frázemi, komplikovanou větnou stavbou a podobně.
Byla taková místa i v knize Paola Sorrentina Všichni mají pravdu, za kterou jste v listopadu získala Cenu Josefa Jungmanna?
Ta byla plná takových míst.Většinou překládám rychle, ale tady jsem překlad bohužel odevzdala s nejdelším zpožděním za celou kariéru. Nakladatelství kvůli mně dokonce přišlo i o menší grant.
Co bylo špatně?
Nebyla jsem se svou prací spokojená. Nemohla jsem se rozhodnout, jestli jsem pro text našla to nejlepší možné řešení. Sorrentino v knize hodně využívá hovorového jazyka, který je však plný složitých myšlenkových konstrukcí, bylo potřeba najít balanc. Pracuje hodně i s metaforami, slovními hříčkami a kulturními odkazy, tak jsem si chtěla být jistá, že jsem jich moc v překladu neztratila.
Je to dané tím, že Sorrentino je filmař?
Spíše se to odvíjí od toho, že jeho dílo má obecně, už od prvního filmu, výraznou a osobitou tvář, vizi a sdělení. V románu svůj názor prezentuje se stejnou expresivitou jako ve filmu. Co věta, to metafora, jeho texty jsou pak obrazově bohaté jako filmy.
Překlady vám rediguje i dcera. Kdy jste začaly spolupracovat?
Vzniklo to v nouzové situaci. Když se vydávaly knihy ze ságy Geniální přítelkyně od Eleny Ferrante, muselo se ve všech fázích pracovat dost rychle kvůli různým literárním akcím, propagaci a podobně. Mně na poslední chvíli vypadla redaktorka prvních dvou svazků Helena Lergetporer. Tak jsem si řekla, že když dcera jazyk umí, studuje filologické obory, mohla by ji zastoupit.
Jak na nabídku zareagovala?
Nejdřív se vyděsila, ale nakladatelství s ní nakonec bylo velmi spokojené. Mě by samozřejmě jinak nenapadlo si ji takto zotročovat, ale snad ji to baví.
Umí vás zkritizovat?
Děti umějí být k rodičům velmi kritické, nešetří mě.
Nepatříte mezi rodiče, kteří si přáli, aby se jejich potomek raději věnoval jiné profesi než oni?
Když byla dcera malá a viděla mě pořád sedět u počítače, tak říkala, že nic takového dělat nechce. Sama jsem ji ale určitě neodrazovala. Překládání je činnost, která přináší spoustu intenzivních prožitků a pozitivních pocitů, hlavně když ji ocení čtenáři. Má však i svá negativa, je dost poustevnická a u nás bohužel stále finančně nedoceněná.
O nízkých odměnách překladatelů se mluví dlouhodobě, přesto se situace nelepší?
Zlepšení tu je, ale spíše u malých nakladatelů. Ti se však mnohdy nedokážou uživit, takže je skupují velké nakladatelské domy, a ty mají představu, že 150 korun za stránku překladu beletrie je dost. A to nemluvím o redaktorské práci. Redigovat se podle nich dá i za 25 korun na stranu.
I bez Eleny Ferrante bychom o sobě dali vědět, říká italský spisovatel |
Dokážu si představit, že navíc není stránka jako stránka.
Někdy je člověk vyšťavený po dvou stranách, které mu zabraly klidně celý den. Interní redaktoři se občas snaží vybojovat pro překladatele lepší podmínky, ale ne vždy je to snažení úspěšné. Takže jen překladem bych se neuživila, protože pro nás tu pak neexistují ani procenta ze zisku na knize.
Takže pracujete ještě jinde.
Učím na Filozofické fakultě UK italskou literaturu. Tam to finančně také není žádná sláva, ale když se dají ty dvě činnosti dohromady, dá se s tím normálně žít.
Vystudovala jste i hispanistiku, věnujete se ale hlavně italštině. Je vašemu srdci bližší?
Teď už ano, ale dříve jsem nebyla tak vyhraněná. Chtěla bych španělštinu ještě překladatelsky využít, v rodině ji naštěstí mám pořád. Sestra žije ve Španělsku.
Máte spisovatelské ambice?
Já si nikdy ani neřekla, že bych chtěla být překladatelkou… Nikdy jsem neměla ambice něčím být. Ale někdy si při čtení říkám: no tak to bych mohla psát i já. Jsou příběhy, které bych chtěla vyprávět, ale teď si vůbec neumím představit, že bych si sedla a psala. Nejblíž jsem tomu byla, když jsem před lety psala sloupky do Lidových novin. Časem jsem ale začala mít pocit, že už jsem všechno řekla, tak jsem toho nechala.
RECENZE: Seriálu Geniální přítelkyně sluší dobová Neapol plná ran |
Vaše jméno je neodmyslitelně spjato s Elenou Ferrante. Stojí úspěch jejích románů na skryté identitě autorky?
Řekla bych, že ne. Asi to zafungovalo v rámci propagace, šli po ní novináři, ale kdyby ty knihy byly špatně napsané, jen těžko by čtenářský zájem vydržel tak dlouho.
Je pro vás její identita důležitá?
Osobně mě to vůbec nezajímá. Mám pocit, že se v poslední době klade přehnaný důraz na mediální obraz autora, který se stává skoro důležitější než dílo samotné. Takže se spisovatelům nedivím, když chtějí zůstat inkognito. Jak už jsem řekla dříve: já Ferrante znám, i když nevím, kdo to je. To mi stačí.
Který její román máte nejraději?
Myslím, že nejlepší je ten první, Tíživá láska. Čtenářsky je bohužel nejméně úspěšný, není napsaný pro tak široké publikum jako Geniální přítelkyně.
Čím to je, že oslovuje masy?
Existují i lidé, kterým se nelíbí, ale obecně si v tom příběhu skoro každý najde své. Baví mě sledovat, že co jeden ocení, to druhý ztrhá. V posledním díle se autorce povedlo vytáhnout úroveň vyprávění zas hodně vysoko a napsala skvělé finále, navíc vůbec ne podbízivé. Za sebe nejvíc oceňuju její schopnost odvyprávět přes půl století italských dějin – s kulturním, sociologickým i politickým přesahem – de facto na ploše jedné malé neapolské čtvrti.
