Jejím kosmem bylo a je divadlo, své renomé si cíleně vydobyla především v něm, bez televizních seriálů a velkých filmových rolí, což je v dnešní době obdivuhodné.
Výstižně zní jedna z posledních vět úvodní části knihy Útěkářka Eva Salzmannová. Tu napsala divadelní kritička a redaktorka Lidových novin Jana Machalická. Jak už název napovídá, celá je věnována osobnosti herečky a divadelní pedagožky Evy Salzmannové.
Machalická v prvních padesáti stranách čtivou formou seznamuje s uměleckou dráhou herečky. Pomáhá si k tomu podrobným přehledem jejích rolí, které vplétá do celkového vývoje našeho divadla od osmdesátých let až do dneška.
V části druhé pak vede s Evou Salzmannovou rozhovor, aby společně jednotlivé etapy hereččina života rozebraly. Salzmannová po škole začínala v tehdy populárním pražském souboru Zdeňka Potužila Divadlo na okraji sídlícím v klubu Rubín. Právě do této „sklepní“ scény, jak se moderním divadelním proudům tehdy říkalo, se na ni jednou přišel podívat Jan Kačer.
„Kačer vyprávěl, že mu (Miroslav) Macháček řekl – Jendo, běž se podívat do Rubínu, do toho sklepa, je to sice hrozné, ale je tam taková zrzavá holka, to budeš koukat, pane, ta má páru, mlátí Romeem o zem,“ popisuje Salzmannová, co tehdejší režisérskou hvězdu přimělo přijít se do podzemí podívat a následně ji skutečně obsadit do vinohradského Urmefista po bok Viktora Preisse, Jiřiny Jiráskové či Elišky Balzerové. Tedy do inscenace, která koncem osmdesátých let předznamenávala blížící se zlomové časy.
„Koukala jsem jako blázen. To bylo setkání šicího stroje s lokomotivou,“ přibližuje Salzmannová první dojmy z velké scény a přiznává, že ač do té doby cítila, že její cesta bude alternativní a intimní, na Vinohradech poznala, že má pro velké jeviště dispozice. Hned v roce 1990 se tak Salzmannová posunula až na první scénu, kde spolu s Miroslavem Donutilem patřila do první vlny oněch „sklepních“ umělců, jejichž angažmá nesly některé tamní hvězdy nelibě.
Oklikou přes menší jeviště se pak „útěkářka“ Salzmannová na první scénu vrátila, aby zde vydržela více než čtvrtstoletí, tedy až do nedávné doby. „Co kdyby sis ještě jednou – naposled – ve své herecké kariéře zariskovala? Co kdybys naposled byla u toho, když se rodí nová divadelní éra? A zrodí se?“ ptala se pak sama sebe, když zvažovala nedávno uskutečněný přesun do obrozených Městských divadel pražských.
