Jako hudební portrét prakticky nevybočuje z důstojné řady svých celovečerních předchůdců včetně filmů o Jiřím Suchém či Mekym Žbirkovi. Místy se dokonce může zdát, že písní je až příliš, třebaže z archivů se tu vynořují nevídané rarity od tehdejšího Sovětského svazu po Německo, kde Gotta titulují „unser Karel“, tedy náš Karel.
Ale třeba je to jen pocitový klam, protože člověk by chtěl ještě více času strávit s Gottem „v civilu“, s manželem a otcem, který štáb režisérky Olgy Špátové pouští překvapivě blízko do své soukromé každodennosti.
Ať jde o zábavné momentky kolem výběru ponožek, adventní večery s dcerkami, nebo o skutečně silné, přitom střízlivě věcné okamžiky při setkání s lékaři, kteří zpěvákovi sdělují jeho vyhlídky. Gott se ptá na rizika léčby – a pak sdělí, že už se rozhodl. Vychutnat si radost, dokud to jde.
Odcházení legendy se zblízka podobá odcházení každého jiného smrtelníka, jenž nalézá smířlivou vyrovnanost a dohání, nač dosud neměl čas, zejména v oblasti, jíž sám zpěvák říká prostě „domácí štěstí“.
V bilancování dojde i na politická traumata, na nervní výbuch kolem takzvané Anticharty, na strach, že mu mocní zakážou vystupovat, i na morální vykoupení, kterého se Gottovi dostane od Marty Kubišové.
Ale nejúčinnější je Karel tam, kde jde nad rámec „povinných“ životopisných dat, kde se protagonista těší z nejobyčejnějších věcí s vědomím, že právě tenhle potlesk, tahle sklenka piva po koncertu či rodinná idyla u televizní pohádky může být naposled.
