RECENZE: Erasure na nové desce hrají křišťálově čistý a jasný pop

Poslouchat novou desku Erasure je jako osvěžit se v perném létě douškem pramenité vody nebo sklenkou vychlazeného ananasového džusu. Zkrátka ryzí blaho.

Andy Bell a Vince Clarke | foto: archiv kapely

Mám rád žánrové filmy když fungují. A nesnáším je, když nefungují. Takto pravil renomovaný americký filmový kritik Roger Ebert. S těmito jeho slovy se zcela ztotožňuji a vytanuly mi na mysli i při poslechu nového alba Erasure, nazvaného The Neon. Dovolte parafrázi – mám rád popové desky, když fungují. A nesnáším je, když nefungují. A noví Erasure fungují jedinečně.

Jakmile se rozezní refrén úvodní Hey Now (Think In Got A Feeling), jsme doma. Tady je dobře všem milovníkům syntezátorového popu. Šlapající sloka připraví scénu pro krásný zpěvný refrén, který krom zdánlivě obyčejné a přesto tak potřebné radosti ze života křičí do světa věc, kterou víme už dávno.

Vince Clarke má obrovský dar přijít s melodií prostou, zdánlivě obyčejnou, ale přitom ale zpěvnou a chytlavou, která navíc roste s každým dalším poslechem a nemá šanci se zprotivit.

Donekonečna se můžeme dohadovat, co by se stalo, kdyby po vydání debutového alba Speak & Spell kapely Depeche Mode Clarke setrval v jejích řadách, ale nač takové spekulace. V duu se zpěvákem Andym Bellem mu to slušní náramně a hudebně je to už mnoho let vysoká popová škola. Pravda, Erasure nikdy nebyli vizionářští jako třeba New Order nebo suše sarkastičtí jako Pet Shop Boys, ale vysokou hudební úroveň si dokázali udržet až dodnes. The Neon je toho zářným příkladem.

Únava či opotřebování materiálu nehrozí, opět je to křišťálově čistá popová potěcha. Na zmíněný otevírák Hey Now, který si budete zaručeně prozpěvovat už po premiérovém poslechu, navazuje rovněž výborná skladba Nerves Of Steel, hitovka v nejlepší tradici Erasure. Hattrick dokončuje Fallen Angel, u jehož refrénu roztajete. Bije-li vaše srdce v popovém rytmu, nic lepšího letos nezaslechnete.

Spanilá jízda pokračuje písničkou No Point In Tripping, u níž zas a znovu žasnete nad Clarkeovým přirozeným skladatelským talentem. Pár tónů, nic okázalého a pod rukama vám jaksi mimochodem vyroste skvost. Ve chvíli, kdy máte pocit, že už o téhle skladbě víte první poslední, přijde Clarke s nečekanou mezihrou a zcela novou variací na ústřední melodický motiv.

Přesně tohle je aspekt, který Erasure odděluje od prefabrikovaných honičů lajků na Instagramu, otevírající ústa na pokyn bossů vydavatelských firem. Vince Clarke a Andy Bell s každou další skladbou na The Neon předvádějí, jak dělat pop na velmi vysoké úrovni.

Zbytek recenze by se mohl klidně nést v pozvolném doznívání chvalozpěvů jen s několika dílčími výhradami. Třeba že klávesové rejstříky v jinak výborné Tower Of Love tu a tam evokují devadesátkový europop.

The Neon

85 %

Erasure

V rámci objektivity je také možné připustit, že v závěru desce přece jen trochu dochází dech. Po úvodní hostině s mnoha předkrmy, hlavními chody a luxusními dokusky jede chvost alba už přece jen trochu na setrvačník. Stále jde o nadstandardní materiál, co by třeba za takovou Diamons Lies dali snaživci, kterým nebylo dáno. Rovněž Careful What I try To Do už tak nějak opakuje, co již bylo vyřčeno, ale znovu – neznechutí vás a pořád jde o nadprůměr.

A závěrečná Kid You’re Not Alone je možná až moc sladkou tečkou na závěr, nicméně o to k Erasure patří. Jako celek je nicméně The Neon melodická fantazie.