Pražský festival minulý týden uzavřel narychlo předělanou „českou“ část, po níž by v září měly následovat dva koncerty se zahraničními umělci.
Zatím největším triumfem bylo dvojí účinkování sopranistky Hany Blažíkové. V kostele sv. Martina ve zdi předvedla zcela sama, vybavena románskou harfou, výběr z hudebních sbírek středověkého Španělska. Poutala pozornost perfektní intonací a přednesem plným fantazie bez vyumělkovanosti.
Na dalším koncertě, tentokrát v kostele sv. Šimona a Judy vystoupila v programu souboru Collegium Marianum, jenž propojil svět mistra českého baroka Adama Václava Michny z Otradovic s převážně italskými autory. Michnovy půvabné, leč trochu naivní mariánské písně by v určitém sousedství mohly působit ještě naivněji, ale zvolená hudba většinou dotvořila pocit jakési pohody a úsměvu.
Pravda, občas trochu morbidního. Píseň Passacaglia della Vita od Stefana Landiho byla o pauze v kuloárech překřtěna na „koronavirovou hymnu“. V řadě slok s rychle zapamatovatelnou melodií a rytmem ujišťuje posluchače, že „bisogna morire“ – umřít se musí. Však také barokní člověk o tom věděl mnohem víc než naše civilizace i se všemi koronaviry.