Hned v úvodu je důležité říct jedno – bylo by velmi troufalé domnívat se, a to i v případě těch nejtalentovanějších autorů současnosti, že by snad mohli konkurovat věhlasnému renesančnímu dílu Giovanni Boccaccia. Už jen z prostého důvodu, že známý soubor sta novel, které vznikaly mezi lety 1349 až 1351, prověřilo přes šest století a čtenářské pozornosti se těší dodnes.
Boccaccio totiž pro budoucí generace pečlivě zaznamenal a popsal rozličné typy lidského chování v krizích a nebezpečí, na škále od zrůdného až po spasitelské. Nevynechal přitom ani vyprávění o těch, kteří se rozhodli moru čelit čirým hédonismem, nebo naopak bezmezným fanatismem.
Extrémy člověka přirozeně přitahují, a když už se jim neoddává sám, zajisté si o nich rád přečte. Proto některým dnešním literátům se stačilo v karanténě podívat na zpravodajské portály nebo televizní vysílání.
Po vzoru Boccacciovy kroniky si v průběhu pandemie koronaviru řekli, že by bylo škoda tato drobná dobová specifika i úplné novinky ve společnosti, chování a vztazích nezaznamenat.
Podobných projektů vzniklo nezávisle na sobě několik, ve světě i u nás. Některé se na Dekameron odkazovaly jen rámcově, jiné přímo, jiné vůbec – třeba soubor Za oknem Aleše Palána nebo Láska za časů korony Terezy Hronové.
Projekt deníku New York Times i české Obce spisovatelů se rozhodl na Boccacciovo dílo navázat přímo ve svém názvu.
Atwoodová zapojila postavu Giseldy
Projektu známého amerického deníku se zúčastnilo celkem 29 autorů včetně věčné aspirantky na Nobelovu cenu za literaturu Margaret Atwoodové, italského autora Paola Giordana nebo francouzsko-marocké intelektuálky Leily Slimani.
Zatímco poslední jmenovaná stručně a výstižně glosuje paradox medializace a glorifikace osobnosti ve 21. století, autorka Příběhu služebnice se vrhá do složitějšího příběhu, ve kterém mimozemšťan lidem v karanténě vypráví poupravenou verzi osudu Giseldy z Dekameronu, jež se na rozdíl od originálu tentokrát rozhodne nevzdát se svých dětí.
Do projektu Obce spisovatelů Dekameron 2020 bylo podle básnířky, prozaičky a sbormistryně Lydie Romanské přihlášeno od dubna do června okolo 120 textů. V současné chvíli je připravuje k předání nakladatelství Bondy. S výběrem finální stovky Romanské pomáhal Alois Marhoul a Dušan Spáčil. Kritérium bylo v podstatě prosté.
„Nepotřebovala jsem o autorech nic vědět, text byl prvořadý, žádné skupinkaření, nedůvěru kvůli jakékoli odlišnosti jsme nepěstovali. Nakonec zůstala jediná podmínka: aby byl text literárně na úrovni, tematicky a motivicky volný, pokud možno laděný spíše rozmarně,“ popisuje Romanská.
Vyhýbat se snažili chmurným pohledům na svět, poraženeckému pesimismu, zároveň však i přehnaně oslavným ódám. „Nářků i ód je dost – a ostatně – inspiroval nás Dekameron Giovanniho Boccaccia, soubor převážně erotických a někdy až odvážných povídek, jejichž posláním je bavit, těšit, odpoutat čtenáře (původně posluchače) od hrůz moru ve středověké Florencii.
Současná krize se v povídkách pochopitelně odráží, ale vsadili jsme na autory, kteří si dovedli zachovat chladnou hlavu a naopak vystihnout to, čím situace překvapila, ba někdy až rozesmála, čím upoutala a čím lidé v mezní situaci překvapovali sami sebe,“ vysvětluje dál.
Když Češi drželi basu a venku řádil vir. Spisovatelé píší o karanténě |
Do knihy, která má vyjít na konci letošního roku, tak přispěli nejen spisovatelé z povolání, ale také advokátka, mim, sexuolog, psycholog nebo filozof. Jmenovat je možné Ivana Krause, Jana Cimického, Miroslava Stoniše, Jaroslava Čejku, Radima Uzla nebo Henri Pierra Jeudyho. Asi deset zúčastněných přispělo hned dvěma texty, celkem bude pod povídkami podepsáno třicet žen a šedesát mužů.
„Témata jsou nejrůznější, často se opakuje motiv domova a prožívání karantény, ať už přímo ve Wu-chanu, v domech na úzkých italských uličkách, nebo v Praze,“ přibližuje knihu Romanská. Výsledné literární dílo by Obec spisovatelů ráda darovala všem, kteří „zachraňovali, léčili, testovali, vozili stravu hasičům, šili roušky, ale také řídili a rozhodovali“.
Hlavně darovat
Právě pro ně totiž s dobrou vůlí psali. „Karanténa je pro spisovatele vlastně nejlepší čas, nutí je k soustředění, nic je nepokouší, aby odešli od psacího stolu,“ dodává.
S případným výtěžkem by tvůrci rádi podpořili autory v nepříznivé životní či finanční situaci. „Jsou mezi námi takoví, kteří nepíší zrovna v nejlepších životních podmínkách. A většinou si o příspěvek neříkají a ve společnosti jaksi nejsou vidět,“ říká Romanská a stvrzuje tak slova Boccacciova přítele Francesca Petrarky, který tvrdil, že Dekameron je hlavně „knihou pro lid“.
