RECENZE: Dějiny české poezie Gabrišová nepřepíše, rozhodně však nenudí

Z klasika českého romantismu je žena! Aspoň v názvu knihy, kterou sestavila Zuzana Gabrišová pro nakladatelství Větrné mlýny: Milá Mácho. O co jde? O čtyři stovky stránek poezie. Ženské poezie. Česky psané. Od půlky 19. století po současnost. K čemu je ta kniha na světě?

Antologie českých básnířek Milá Mácho | foto: Větrné mlýny

Poezie je sice ve čtenářské hitparádě tradičně na chvostu, nikdo ji nečte – ale pořád se píše. Aby šla čtenáři pod nos, je třeba změnit filtr. A protože globálním tématem je dneska žena, zkusila to Gabrišová lokálně. Zahrála si na literární archeoložku a z různých pramenů vytahala na světlo skoro dvě stovky básnířek. Malé i velké, známé i zapomenuté, laureátky řady cen i debutantky.

Z 19. století je jich minimum, těžiště je po roce 1989. Odpovídá to společenskému vývoji: před 150 lety byla žena zakleta mezi děckem, plotnou a valchou, dnes si může vybrat, jestli vařit jídlo k večeři, anebo ždímat city do veršů.

Opít sebe, opít všechny

Gabrišová, básnířka s mnohaletou zkušeností buddhistické mnišky, sešila antologii ze dvou částí. V první má místo pětadvacet editorčiných favoritek, třeba Olga Scheinpflugová, Milada Součková nebo Jiřina Hauková. V druhé části je pak nějakých sto šedesát dalších autorek a každá má po básni. 

V knize sice není předmluva ani doslov, ale návod nechybí. V závěrečné poznámce stojí, že „podstatu a důvod vzniku přítomné antologie“ vystihuje dvojverší „opít sebe, opít všechny, / kteří mají chuť se zpít“. To zní velmi slibně! Takže čím se v knize Milá Mácho zpíjet?

Třeba nejstarší dohledanou básnířkou Marií Čackou, narozenou 1811. Pokud tedy nebyla starší humanistka Alžběta Johanna Westonia, která vydala první knížku už v roce 1602. Nebo aspoň Žofie Huberová, jejíž Selanky vyšly 1824. Jenže Westonia psala latinsky a Huberovou si vymyslel obrozenec Čelakovský. Takže co dál? 

Milá Mácho

70 %

Zuzana Gabrišová

Větrné mlýny, 2020, 452 stran

Antologie samozřejmě objevuje: zapomenuté, opomíjené i opovrhované. Někdy zapomenuté neprávem, někdy právem. V knize, řazené podle abecedy, je škvár vedle diamantu: někdy při čtení „vznikne tvar a otřese vzduchem“, v jiných verších je pusto prázdno.

A taky se dá zkoumat, jestli je v ženské poezii víc citu než intelektu. Jestli se báseň vine po spirále, nebo sleduje lineární příběh. Jestli radši rým, anebo volný verš. Dá se taky zkoumat, kdo v knize chybí (z nejmladších hvězd třeba Zuzana Lazarová, Alžběta Luňáčková nebo Marie Jehličková). Anebo hledat odpověď na otázku, „proč je ten fonendoskop / tak studený“. Dějiny české poezie sice tahle antologie nepřepíše, ale čtenář se s „milou Máchou“ nenudí.