RECENZE: Nejen pro modliče. Putna představuje Karla Čapka jako muže víry

Co dneska žije z Karla Čapka (1890–1938)? Jeho humanismus, pragmatismus, jeho kritická analýza moderního člověka, jeho vědecko-fantastické výboje? Literární historik Martin C. Putna (1968) nabízí v knize Skoro modlitby docela jinou odpověď.

Představuje Čapka náboženského, muže víry. Jako autora, v jehož díle mají od prvotiny Boží muka své pevné místo motivy stvoření, zázraku, boha nebo církve.

Putna servíruje vybrané pasáže z Čapkových mnohasvazkových spisů, třeba z R. U. R., Adama stvořitele nebo Velké kočičí pohádky, a připojuje k nim vlastní komentáře. Výsledkem je „modlicí knížka“ do kapsy. Sličně vypravená publikace na cesty: horizontální i vertikální.

Ale pozor: Putna, autor třísvazkových dějin české katolické literatury, díla, které nemá ve středoevropském kulturním prostoru srovnání, postupuje jako komparatista.

Čapka především čte, promýšlí, dělá si výpisky a poznámky, nabízí souvislosti, srovnání, nadhazuje otázky.

Zmiňuje porozumění s Tomášem G. Masarykem, ale i neshody a spory s Jakubem Demlem a Jaroslavem Durychem.

Žádné závazné interpretace. Žádné násilné lámání Čapkovy plaché, tiché, trochu stydlivé zbožnosti přes koleno. Žádná dogmata. Ono by to v dnešních ateistických Čechách ani nešlo jinak.

Navíc Putna zvolil šikovnou, uživatelsky vstřícnou formu. Ukázky vybral stručné, a protože bral napříč celým Čapkovým dílem, jsou žánrově pestré, živé, v pohybu: povídka i román, divadelní hra, korespondence, publicistika, cestopisy, dokonce báseň. A číst lze napřeskáčku, libovolně.

Skoro modlitby

75 %

autor: Martin C. Putna (ed.)

nakladatel: Biblion

I když kniha má jistý řád, vývojovou logiku. Jde od obecného „Proč Čapek?“ ke konkrétnímu, osobnímu vztahu spisovatele k víře a modlitbě.

A taky od vzniku samostatného Československa po „mnichovskou zradu“, která stála Čapka život.

Poučení i návod

Ale k čemu jsou úryvky z Čapka ve společnosti Putnových glos vlastně dobré, proč je číst?

Třeba proto, že mají sílu vytrhnout ze stereotypu denní prózy. Třeba proto, že se v nich dá najít poučení, návod, varování, útěcha, ale i jistá hravost.

Protože, jak píše editor závěrem, v Čapkovi je solidní porce „pravdy a lidské dobroty“. Putnův Čapek je prostě i dvaaosmdesát let po své tragické smrti „úžasně mladý“.

Je kanonický, „jako je kanonická Bible a Homér, Dante a Shakespeare“. Takže je nakonec jedno, jestli si Skoro modlitbami listuje modlič nebo nemodlič.