Jednou je potkám je nejlepší české album loňského roku, a to i v kategoriích rock i folk. Obsahuje nejlepší písničku a byl k ní natočen nejlepší videoklip. O čem to svědčí? Že letitá, vyzrálá a trendům nepodléhající kvalita poráží příliš okatou snahu o světovost, kterou předvádějí „mladí“?
A že prostě ani po tolika letech nestoři nenacházejí konkurenci? Copak o to, Mišíkovo album je povedené, o tom nemůže být pochyb. Ale jelikož se o něm hovoří jako o jeho posledním, nelze nespolknout poznámku, zda občas neoceňovaly spíš zásluhy.
Jinými slovy, nejsem si úplně jist, zda Vladimíra Mišíka řadit mezi folkaře. Bylo by mimochodem zajímavé vědět, co o tom soudí do Síně slávy uvedený Jiří Černý, asi nejvýraznější postava tuzemské hudební publicistiky...
Co dalšího letošní Andělé, předávání bez publika a „moderovaní“ místy dost upocené humory tropící Ewou Farnou, vypověděli o stavu současné tuzemské populární hudby? Nic moc povzbudivého. Kapela roku Mirai je snad špatný vtip, takhle parta nemá snad špetku osobitosti nebo výlučnosti. Je to sériový výrobek.
Rovněž tak nemá cenu se bavit o nominaci Chinaski, jejichž hudba se už hezky dlouho točí v kruhu a překotné personální změny z poslední doby rovněž nehovoří právě v jejich prospěch.
Výmluvné věci se děly i mimo ocenění v rámci živých vystoupení. Klára Vytisková s Lake Malawi, Paulie Garand, otřesná emo rapová dvojka Calin & STEIN27. Tohle že by měla být výkladní skříň současné mainstreamové tvorby?
Odvozeniny, podbízení se, faleš, přehrávané emoce. Samozřejmě nemohl chybět i šlágr páně Krajčův Srdce nehasnou, který autor stvořil pro Karla Gotta a jeho dceru Charlotte Ellu. O její nominaci na skladbu roku si mimochodem rovněž myslím svoje, zde se opět oceňovalo něco jiného než hudební kvality.
Tedy tuto píseň si střihl sám Richard, samozřejmě si u zpěvu v pravý čas svůdně prohrábl kštici a vůbec dával všemožně najevo, o koho tu jde především. (Sebe)promo na jedničku, ale jinak opět jedna póza za druhou.
A tak nakonec z toho nejlépe vyšly „okrajové“ kategorie. Proti objevu Zvíře jménem podzim nelze nic zásadnějšího namítat, ani proti udělení sošky v kategoriích jazz (kapela Vertigo) nebo klasika – Ivo Kahánek, Bamberger Symphoniker a Jakub Hrůša.
Jinak ovšem rozpaky. Nejen ze všechno výše vyřčeného, ale také z pocitu jakési marnosti a prázdnoty. Z neochoty jít alespoň trochu proti všeobecnému očekávání, nebýt za každou cenu přívětivý, neškodný nebo ufňukaný, viz zmínění rapeři vzdychalové.
I díky účasti hostujícího Bena Cristovaa při vystoupení kapely Mirai jsem měl intenzivní pocit, že sleduji spíše výběr kandidátů, kteří budou Česko reprezentovat na Eurovizi mezi čelními zástupci estonské, albánské nebo černohorské popmusic.
