RECENZE: Norah Jones je na nové desce příliš utrápená a nevzrušivá

Hudbu písničkářky Norah Jones nelze úplně nenávidět, stěží si ji ovšem vyloženě zamilujete. Její novinka Pick Me Up Off The Floor je odtažitá, odvozená. Stručně řečeno, nic s vámi neudělá.

Zpěvačka Norah Jones | foto: Colours of Ostrava

Argumentů, proč si tuhle ušlechtilou nudu sám pro sebe obhájit a povýšit ji na „umělecký zážitek“, by se jistě našlo dost. Třeba že Norah Jones nedělá žádný plytký a podbízivý popík, ve svých písních mísí jazz, blues, country, za debut Come Away With Me z roku 2002 ji tisk i posluchačská obec vynášela do nebes a tak dále.

Ano, to vše je pravda, s ním se nedá hnout. Co však s tím, když je to celé ve výsledku jakási ušlechtilá a vznešeně se tvářící nuda. Jako kulisa někde v potemnělém restaurantu, kam si poprvé zavedete dívku svého srdce a chystáte se pronést to nejzásadnější prohlášení svého života, prosím. Ale na pozorný poslech to prostě není. Leda byste trpěli chronickou nespavostí.

Těch pětačtyřicet minut hrací doby se subjektivně jeví jako dvě hodiny. Norah nyje, mazlí se s tóny, zadumaně prozpěvuje, ale celé je to jen o málo lepší a hodnotnější než zaměnitelná zvuková kulisa. A poslední písnička Heaven Above je učiněné vysvobození.

Tvorba Norah Jones je typický midcult. Její desky můžete najít v každé druhé domácnosti a když přijde řeč na oblíbenou hudbu, může pán či paní domu s jejími cédéčky šermovat návštěvě před očima ve snaze dokázat, že „my posloucháme kvalitní hudbu“. Co je to ovšem kvalita? Že to není vlezlé na první dobrou? Dobrá, není, ale ruku na srdce, nějaký ten chytlavý motiv by se v tomto případě snesl.

Že je tu pár pěkných hudebních nápadů a celé se to nese v atmosféře dvou svíček a otevřené lahve červeného? Fajn, ale to ještě nezaručuje silný posluchačský prožitek, stále je to jen přívažek. Jsou tu hezké jednotlivosti, písnička Hurts To Be Alone je povedená, disponuje nenápadným kouzlem a atmosférou. 

Ale jako celek je je Pick Me Up Off The Floor jen maloměštácká hra na velké umění. Náplň stojanů na disky z IKEA. Vše na první dobrou. Nic k objevování, nic k bližšímu zkoumání. Vše naservírováno jako na talíři. Uondané, uplouhané. Než si znovu poslechnout Heartbroken, Day After, raději se vyhrnu rukávy a za zpěvu nějaké hospodské odrhovačky půjdu posekat dřevo nebo složit fůru uhlí.

Ani opakovaný poslech názor na tuhle desku příliš nevylepší. To Live se táhne jako předválečná hrůza, následující I’m Alive na tom není o moc lépe. Ještě před vydáním se Norah Jones nechala slyšet, že album pojí ústřední textová linka, popisující temnotu, z níž však vede cesta ke světlu.

Pick Me Up Off The Floor

45 %

Norah Jones

Deska vznikala vlastně náhodně, prostřednictvím session s muzikanty. „Při každém takovém sezení jsem vytvořila nějakou píseň, kterou jsem ale nikdy nevydala. V průběhu těch dvou let se nějak sesbíraly a vzniklo z nich album. Byla jsem do nich opravdu zamilovaná, poslouchala jsem je pořád, i když jsem venčila psa. Písně mi zůstaly trčet v hlavě a já jsem si uvědomila, že všemi prochází nějaké surrealistická nit. Připadá mi to jako horečnatý sen odehrávající se někde mezi Bohem, ďáblem, srdcem, zemí, planetou a mnou,“ okomentovala vznik alba zpěvačka. Pěkná slova, velká, byť zavánějící trochu sebeláskou. Výsledek si zkrátka asi nejvíc užije sama Norah.