RECENZE: Wolfclub na nové desce rozjeli čisté syntezátorové blaho

Synthwave, synthpop, říkejme tomu, jak chceme. Estetika osmdesátých let, soundtracky z filmů Johna Carpentera nebo seriálu Stranger Things. Tohle všechno je ke slyšení na nové desce projektu Wolfclub.

Wolfclub na koncertě | foto: Nusic.org.uk

Letní hity. Pamatujete si balast, který ovládal prázdninové diskotéky v kempech, letoviscích, na táborech, devastoval už tak dost poničený vkus ledva zletilých příjemců? Všechny ty Macareny, Lambady, Despacita a podobné, naštěstí krátkodeché, zhůvěřilosti.

Zabrousíme-li do ne tak vzdálené ciziny, respektive na Slovensko, je tu další vlezlá ohavnost Žijeme len raz od rapera jménem Ego.

Naštěstí existuje alternativa. Ne ve smyslu „alternativní hudba“, ale jako možnost volby, pokud si v nadcházejících letních týdnech chcete poslechnout něco, co bude šlapat, bude to natlakované pozitivní energií, chytlavými melodiemi a nebude to hloupé. Že je to protimluv?

Není. Zkuste nové album britské trojice Wolfclub s názvem Runaways. To je totiž absolutní letní popový nářez, který když v autě ohulíte na maximum, odletíte až kamsi na oběžnou dráhu. Ale co je na tom nejlepší, obstojí i doma v klidu, při soustředěném poslechu. Kanonáda osmdesátkově znějících syntezátorů, chytlavých melodií, povědomých nálad, neonové estetiky.

Runaways

80 %

Wolfclub

Je to ryzí synthwave, tedy hudba, kterou produkují projekty jako Perturbator, Waveshaper Carpenter Brut nebo třeba dvojku Kyle Dixon a Michael Stein, která je odpovědná za soundtrack k seriálu Stranger Things, který by bez estetiky osmé dekády rovněž neexistoval.

Wolfclub jsou ukázkoví. Cédéčka? Empétrojky či snad streamovací hudební servery? Zapomeňte. Prim hrají „basfky“, „tédékáčka“, „sonky“ a pokud možno „chromky“. Nevíte, o čem je řeč?

Tak se familiárně říkalo magnetofonovým kazetám, na kterých se podobná hudba svého času pokoutně distribuovala. Wolfclub atmosféru těch časů dokážou mistrně evokovat, album Runaways je krásně nostalgické, přitom však současné. Zvukově vyleštěné, melodicky naprosto perfektní, nabité hitovkami od začátku do konce. 

V porovnání s jinými synthwave kapelami, jimž jde v prvé řadě o atmosféru či co nejvěrnější přiblížení se náladě soundtracků akčních a sci-fi filmů 80. let, jsou Wolfclub přímou písničkovou cestou. Alfou a omegou jsou melodie, refrény. Ryzí pop, dokonalá oslava stylu. Prodchnutá něčím, co mohou pochopit a docenit jen ti, kteří svého času dychtivě obraceli stránky Melodie, Gramorevue a Populáru ve snaze zachytit jakoukoli noticku o „západní“ hudbě.