Oba projekty mají za sebou úvodní epizodu, oba nasadily hercům roušky, ovšem tím veškerá podobnost mezi mýdlovou operou a alternativní komedií končí.
Ulice v karanténě 30 %
Podvečerní seriál Ulice musel zastavit natáčení mezi prvními, když se jedna z hereček vrátila z rizikové Itálie, a protože se vysílal každý všední podvečer, zásoby brzy došly. Hlavně pro udržení kontinuity a pocit sounáležitosti s diváky tedy vznikl speciál, nikoli však jednorázový. „Pro fanoušky nekonečného seriálu Ulice chystáme pokračování Ulice v karanténě, které uvedeme ve sváteční podvečer, 1. května v 17:25,“ potvrdila Kateřina Kotalová z Novy.
První Ulice v karanténě byla přitom vyložená z nouze ctnost. Aby se vůbec dala při všech omezeních natočit, příběh se dotkl jen dvou domácností, kde se nosily roušky i v soukromí; konkrétně dva kamarádi po návratu z Německa a zubař posedlý dezinfekcí, jehož mánii se trpně podrobují jeho partnerka a její syn. Čistě udržovací epizoda vyprávěla doslova o ničem, humor měly zařídit dodávky alkoholu do jednoho bytu a odkládaný sex v druhém. Jen na hercích bylo znát, jak jsou vděční, že zase pracují, i když museli tokat přes dveře.
sKORO NA mizině 65 %
Projekt ze zákulisí regionální scény má jednu velkou smůlu: už dávno před ním a před koronavirem se zrodila Zkáza Dejvického divadla, pro jejíž záchranu rovněž osazenstvo podnikalo nejbizarnější ptákoviny, jaké si lze vymyslet. Tudíž Ostravští budou vždy až druzí, nicméně nabízejí podobně vděčné prostředí, vztahy i charaktery od personálu po hvězdy, na jejichž chvástání „Já jsem herec Národního divadla...“ se vtipně doplňuje“... moravskoslezského“.
Se Zkázou pojí novinku též slovník, v televizi volající po vypípání, nicméně autentický včetně jazykových odlišností: „To budeme jako youtubeře?!“ Reálné pozadí ostravského Divadla Mír doplnili dálkově pražští herci v půvabné sebeironii, ať Jiří Langmajer pohrdající lokální šmírou, nebo Michal Suchánek mocně kašlající po návštěvě Litovle.
Roušky tu tvoří pouhou dekoraci, hlavně se však počítá skvostný nápad: umělci zkoušející vydělat aspoň drobné pomocí skečů na internetu zjistí s úžasem, že jim po třech dnech na účtu přistálo sedm set tisíc korun - co teď, když všichni kolem žehrají a žebrají? To se musí utajit!
Bohužel z trefné absurdity se vyloupne skutečné číslo konta s vysvětlením, nač tvůrci podporu diváků potřebují, což milou hříčku srazí o patro níž. Pro diváky, kteří reagovali popuzeně, připojuje mluvčí projektu Nikol Klevcovová následující vzkaz.
„Tvoříme scénář druhého dílu, abychom byli připraveni co nejdříve točit, pokud se vybere dostatečné množství peněz na podporu divadla a produkci další epizody, na což jsme si stanovili desetidenní lhůtu od uvedení první epizody. Kdyby šlo jen o herce bez prostředků, určitě by se nevyhýbali možnosti jiné práce. Ale jde primárně o záchranu soukromého divadla; jen fixní a úvěrové náklady Divadla Mír nás stojí čtyři sta tisíc korun měsíčně v situaci, kdy vracíme téměř dva miliony korun divákům za zrušená představení.“
