Jenže Malé lásky sledovaly vesměs radostné dění v porodnici a za běžného stavu, kdežto cyklus Nemocnice v první linii, kterému předchází poradenský pořad Linka 1212, staví před kameru bílé pláště bojující s koronavirem; dnes a tady. Ale se stejnou profesní výbavou, která budí důvěru.
Nic se neinscenuje ani nearanžuje, lékaři se chovají věcně, nanejvýš projeví mírný údiv – Říká, že se nakazil doma? Proti hysterii ordinují klid, proti strachu humor, počínaje plakátem Kill Vir a konče jmenovkami na ochranných oděvech Ta, co mi sežrala čokoládu.
Ryze pracovní úkony působí i z obrazovky blahodárně, včetně chlácholivých zdrobnělin „Teď budete spinkat, zavedeme vám kanylku“ nebo vervy, s níž přes hrbolatý terén vezou na sluníčko kolegyni, nakaženou zdravotní sestru.
Infekční zóna ztrácí hrozivý nádech, když tudy beze strachu prochází uklízečka, vyléčená pacientka volá domů, co budou po jejím návratu vařit, a doktor si svléká ochranné vrstvy s úlevou: „Hned je život zase hezčí.“
Dokonce tu na pandemii najdou pozitiva – rychlý globální svět se zabrzdí. Ale to vůbec neznamená, že by ji zlehčovali; naopak lékař, jenž se doma oddělil od rodiny a s dětmi jde i na vodu v rouškách, vydá za všechny příkazy, nařízení, doporučení.
Výrok jeho syna „Domů táta chodí pozdě, nejdřív se osprchuje, jídlo si odnese k sobě a usne“ přesně vystihuje, čím Nemocnice v první linii léčí. Nikoli velkými slovy, ale střízlivou zodpovědností, která uklidňuje. Přesně takovou podívanou, nelíčenou, nestrojenou a nesentimentální, o to silnější, teď potřebujeme.
