RECENZE: Bizarní zavařeniny jsou odpočinek pro autorku i její čtenáře

Sbírkou povídek navázala polská spisovatelka Olga Tokarczuková na své bohaté dílo. Její zatím poslední práce Bizarní povídky k českým čtenářům přichází v momentě, kdy je z autorky držitelka Nobelovy ceny za literaturu.

Polská spisovatelka Olga Tokarczuková na setkání se čtenáři | foto: Profimedia.cz

Po smrti matky si její padesátiletý osamělý syn nadále zachovává svůj zahálečský životní styl. Bydlí v jejím domě, sleduje fotbal, pije pivo a vychází, jen když musí. Vzhledem k tomu, že mu matka zanechala nezvyklé dědictví v podobě stovek sklenic se zavařeninami, ani nemusí moc nakupovat. Postupným spotřebováváním zavařenin však objevuje bizarnější a bizarnější obsahy.

Olga Tokarczuková - Bizarní povídky

To je asi nejsugestivnější z desítky krátkých příběhů Olgy Tokarczukové, jež pod názvem Bizarní povídky vydalo v překladu Petra Vidláka nakladatelství Host. U polské spisovatelky jde o druhou publikaci, kterou vydává po monumentálních Knihách Jakubových, u nás pak první, která vychází poté, co loni na podzim získala Nobelovu cenu za literaturu.

Punc patrně nejprestižnějšího ocenění, které může spisovatel získat, přitom může být pro relativně mladou Tokarczukovou (*1962) přívažkem. A právě pokud bychom hodnotili Bizarní povídky optikou persony, kterou Švédská akademie vybrala za nejdůležitějšího literárního tvůrce roku 2018, mohl by si čtenář přivodit jistou míru zklamání.

Bizarní povídky však vznikly dříve a jsou v kontextu autorčiny předchozí tvorby především oddechové čtení. Ať už pro čtenáře, nebo pro autorku samotnou. Pokud se vrátíme k motivu v úvodu zmíněné (který ostatně inspiroval i obálku českého vydání), zavařila prostě Tokarczuková deset příběhů, jež vyskládala do knihy stejně úhledně jak sklenice do police ve spíži. 

Bizarní povídky

60 %

autor: Olga Tokarczuková

nakladatel: Host

překlad: Petr Vidlák

Nejde ani o dobovou generační výpověď, jakou byli její průlomoví Běguni (česky 2008), ani o monumentální historickou fresku, jako byly již zmíněné Knihy Jakubovy (česky 2016). Právě toto osmisetstránkové opus magnum, které jistě velkou měrou stálo za prestižním oceněním, spisovatelku vyčerpalo a ona sbírkou povídek nyní pomyslně znovu sbírá síly.

Knihy Jakubovy ostatně připomíná i další z výrazných povídek souboru, historizující Zelené děti, kde na pozadí středověkého Polska popisuje skotský lékař setkání s podivným nárůdkem. Právě motiv něčeho nezvyklého, něčeho, s čím se hrdina každého příběhu musí vyrovnat, je ústřední myšlenka, která se táhne celou knihou. 

Pro čtenáře neznalého tvorby pak mohou být povídky i dobrým způsobem, jak do autorčina světa, kde se mystika snoubí s realitou, proniknout.