RECENZE: Waltari jsou stále jurodiví, stylově i žánrově nepolapitelní

Global Rock. Hezký název alba kapely, která jak mohla, utíkala ze všech možných rockerských žánrových dogmat. Finští Waltari si vždycky dělali, co chtěli. Jejich svobodný duch prýští i z novinky.

Kapela Waltari na festivalu Masters of Rock ve Vizovicích v roce 2016. | foto: Jan Salač, MAFRA

Svého času kolovalo mezi hudebními fandy rčení, nebo spíš anekdota: „Pokud si koupíte jedno album Waltari, můžete klidně vyhodit zbytek vaší sbírky, jejich deska vám ji vynahradí.“

Byl v tom samozřejmě notný kus nadsázky, ale i pravdy. Ve svých nejšťastnějších časech, což bylo období alb Torcha! (1992), So Fine! (1994) a Big Bang (1995), se tahle střelená finská kapela neohlížela nalevo, napravo, a s jakousi až dětskou bezelstností a hravostí míchala v jednom kotlíku pop, techno, hard core, death metal, finské lidovky a kdoví co ještě.

Vycházelo jí to náramně, zejména v Česku si vydobyla velmi slušnou fanouškovskou základnu. Česká stopa Waltari byla docela silná, frontman Kärtsy Hatakka nazpíval společnou píseň se skupinou Wohnout a svého času měl i pletky se zpěvačkou Lenkou Dusilovou...

Ale dosti bulváru, zpět k hudbě. Postupem času se zběsilý nadžánrový koktejl Waltari, spjatý především s devadesátkami, které si na křížení všeho se vším velmi potrpěly, začal přece jen trochu větrat. Dnes už Waltari svým crossoverovým přístupem k věci těžko někoho ohromí, ale hraje jim to pořád velmi slušně, jak dokazuje novinka Global Rock.

Už úvodní Postrock je otevírák jak má být. Svižný, svěží, s typickou Kärtsyho „mňoukavou“ vokální linkou a náramně chytlavým refrénem, který podmazávají thrashově odsekávané kytarové riffy. 

Na Waltari byla vždy zábavná jejich lehkost a absence jakékoliv křeče. Přitom nikdy nesklouzli k tomu, aby si z těch mnoha žánrů, které si brali a dodnes berou do hledáčku, dělali legraci. Navíc to byli vždy mistři coververzí, vzpomeňme jejich skvělé předělávky Vogue od Madonny nebo A Forest od The Cure.

Na novince v této tradici pokračují svéráznou interpretací slavné These Boots Are Made For Walkin’, kterou známe v češtině jako Boty proti lásce od Yvonne Přenosilové. Waltari ji začínají jako devadesátkový europop, na taneční beat roubují metalové kytary, s původním textem si dělají co chtějí a ve vhodné chvíli přihodí i něco rapu. Prostě jejich typický zběsilý mix všeho se vším, který přitom nezní nelogicky, samoúčelně a přeplácaně.

A když už si myslíte, že vás kapela nemá čím překvapit, nasadí bluesovou figuru jak z Mississippi, propojenou se stadionovým halekačkovým sborovým zpěvem.

Pohlédneme-li ovšem na druhou stranu mince, Waltari už ničím nepřekvapují, nešokují ničím neotřelým. Pevně se usadili ve své „škatulce“, jakkoliv paradoxně to v jejich případě zní. Jejich fandové mají jistotu, že s každou další deskou dostanou vějíř žánrově rozkročených písniček s výraznými refrény. Problém by mohl být právě s onou „jistotou“.

Global Rock

70 %

Waltari

Waltari už se moc na tenký led nepouštějí a prakticky všechny jejich fígle už jsme na předchozích deskách slyšeli. Přesto je malý zázrak, že stále ještě neznějí vyčichle či trapně a jejich písně mají pořád lehkost. Global Rock není zásadním milníkem v jejich diskografii, ale dokáže potěšit, pobavit a čas s ním strávený rozhodně nebude promarněný.