RECENZE: Z Baletek čpí pach zkušeben, sprch a internátů konce 90. let

Být umělcem, ne interpretem. Nejvýraznější postava tuzemského moderního tance Miřenka Čechová v jednom z rozhovorů uvozujících vydání aktuální publikace Baletky jasně shrnula svou životní touhu.

Výsledkem je nejen množství cen a uznání na poli pohybového divadla, ale i dvě autorské knihy. Tou druhou jsou Baletky, které právě vydalo nakladatelství Paseka.

Čechová se pokusila vyrovnat s ranou etapou svého života, studiem baletu na prestižní státní Taneční konzervatoři Praha. Svým „románem o tanci, divokých devadesátkách a hledání sebe sama“ mimoděk vysvětluje, kde se v ní touha po vlastní tvorbě vzala.

Dril, odříkání za hranicí fyzických možností, nutnost vyplnit představy učitelů na jedné straně – a na té druhé pak buzerace vychovatelek, ukradené bagety a poznávání Prahy přelomu letopočtu. V součtu dost podnětů, výzev i pastí, které musely tělo i duše prepubertální dívky zpracovat, pochopit a především přežít.

Autorka upozorňuje, že nejde o autobiografii, nýbrž o volnou tvorbu inspirovanou prožitky vlastními i těch z nejbližšího okolí. Je to však právě autenticita, co dělá z Baletek zajímavé dílo. Z knihy čpí pach zkušeben, bolest do krve rozedřených chodidel, ale i slizkost společných sprch či trapnost prvních sexuálních pokusů.

Čechová si servítky nebere, takže konzervatoř a pražské internáty konce devadesátých let v jejím podání rozhodně nejsou atraktivním místem pro dospívání. Po formální stránce nabízí autorka pregnantní jazyk, který v krátkých větách vždy tne do živého. Využívá k tomu vděčný postoj, kdy se textem obrací přímo ke čtenáři. Kniha je navíc rozdělena do krátkých kapitol ve stylu deníkového zápisu.

Baletky

75 %

autor: Miřenka Čechová

nakladatel: Paseka

Právě díky stručnosti a naléhavé formě kniha evokuje styl psaní, který zprofanovali nejpopulárnější uživatelé sociálních sítí. Daný způsob sice dnes až nebezpečně hraničí s kýčem, v Baletkách však má své opodstatnění a Čechové se jej podařilo udržet v rozumných mezích. Především proto, že má na rozdíl od mnoha současných „influencerů“ co vyprávět.

Jen sama autorka ví, zda se knihou chtěla vyrovnat s těžkým obdobím dospívání, vystavit účet zjevně nemilované instituci, nebo prostě jen napsat beletrii.

A čtenář se může domýšlet, co na syrovou výpověď říkají autorčini rodiče a jak se k ní staví konzervatoř.