Kapelník Jiří Tichota s trochou nadsázky tvrdí, že si není jistý, zda po šedesáti letech trvání kapely ono pověstné „umění odejít“ už trochu nepropásl. „S naším publikem bych se však velmi rád potkával i nadále,“ říká.
Jak bude vypadat repertoár koncertů na rozloučenou? Plánujete pozvat nějaké speciální hosty, třeba z řad bývalých členů souboru?
Bude logicky ocejchován účtováním – tentokrát více než běžně. Považuji za nutné připomenout všechny, kteří se navíc než půlstoleté historii v minulých, často mnohem obtížnějších podmínkách na podobě – a snad mohu říct i společenském významu kapely – podíleli několikanásobně déle než poslední sestava. Ale chceme to zvládnout vlastními silami. Hosty nakonec nezveme žádné, u čtrnácti koncertů by to bylo složité a také z bývalých členů by ve skutečnosti mohl jen zlomek, a to „krátkodobých“. Ale repertoár bude opravdu reprezentativní, mladší kolegové úctyhodně zvládli i naše nejznámější písničky z dávných časů, a tak, věříme, koncerty přinesou společný, symbolický chorál kapely a posluchačů.
Když se ohlédneme k vašim začátkům, co vás vedlo hrát v tehdejším Československu spirituály?
To mám jako všechny muzikantské výlety souboru na triku já. V padesátých letech v Praze hostovala americká operní společnost Everyman opera a její sbor zpívával v pražských kostelích v neděli spirituály. Tam jsem je slyšel a okouzlily mne. Teprve později jsme se naučili využívat spirituály jako skvělou záminku pro připomínání nezadatelné potřeby lidské svobody a důstojnosti.
Zazpívali si s vámi prezidenti Václav Havel a George Bush, hráli jste i pro Billa Clintona. Jakým způsobem se vás osobně dotýká politika a současná společenská situace?
Společenské poměry se dotýkají každého z nás velmi podstatně. Dotýkaly se mě v časech totalitního marasmu stejně jako v současném latentním souboji sil chránících dle svého přesvědčení a svědomí zranitelnou demokracii proti zneužívání její křehkosti k soukromému obohacování a kariérismu. A tak znovu zpíváme „mává nám všem svobodná zem“, „musíš za svou pravdou stát“ a „z moří lží a frází se voda nedá pít“.
Co budete dělat, až Spirituál kvintet definitivně skončí? Budete se dál věnovat hudbě?
Znáte úsloví Když lidé plánují, Bůh se směje? Hudba v mém životě nikdy nescházela, pokud jde o můj původní vystudovaný a mnou přednášený obor – staré instrumentální notace a hudba v nich dochovaná – mám plné šuplíky. Ale co se bude dít doopravdy, ponechávám budoucnosti.
Jaká hudba vás ovlivnila ve vašich začátcích?
Veškerá, nebyl jsem nikdy členem žádného žánrového fanklubu a dodnes poslouchám starou i moderní „vážnou“ hudbu – od sólové instrumentální přes orchestrální po opery – stejně rád jako lidové zpěváky z Moravy nebo newyorského metra. Jenom středoproudovou pop-music s hvězdičkami protlačovanými lačnými producenty do televizních show a bezvýznamných žebříčků zcela míjím. Ostatně, my skutečně zpívali v listopadu 1989 nejen z balkonu Melantrichu a na desítkách významných tehdejších akcí, ale když už pak šlo jen o výroční, bezpečné akce přenášené televizí, celých třicet let – s výjimkou loňského výročí – tam vystupovaly kapely a sólisté, kteří v listopadu ještě ani nebyli na světě. Nežárlíme, třeba budou také mít komu zpívat ještě za šedesát let.
V sestavě Spirituál kvintetu se vystřídalo mnoho muzikantů. Na které období vzpomínáte nejraději?
Na prvních šedesát let, to bylo nejlepší období. Mimochodem, k našim šedesátinám vydává nakladatelství Albatros knihu Spirituál kvintet, obsahující i cédéčko, ve které o těchto věcech píšeme podrobně. Knížka bude na trhu od našich dubnových koncertů a samozřejmě ke koupi i na nich.
