RECENZE: Dítě tmy znepokojuje podprahovou atmosférou všudypřítomného zla

Českých spisovatelů, kteří se odváží napsat čistokrevný horor, není mnoho. A Miroslav Pech se nebojí ani opravdu odpudivých scén, což potvrzuje román Dítě tmy.

Autor knihy Cobainovi žáci Miroslav Pech | foto: Marek Podhora, MAFRA

Autor grunge rockové novely Cobainovi žáci se v hororovém žánru evidentně našel. Sbírka Mainstream prozradila, že spíš než prvoplánové lekačky a strašení tradičními žánrovými proprietami ho zajímá budování velmi nepříjemné atmosféry. Náměty jeho děl jsou místy skutečně zvrácené až nechutné, občas máte chuť odvrátit zrak, tedy kdyby to nebylo tak čtivě napsané.

Týká se to i jeho nejnovějšího románu Dítě tmy. Po pár řádcích je jasné, že Miroslav Pech skládá poklonu hororovému mistrovi Stephenu Kingovi. Stejně jako on posílá do akce děti, konfrontuje jejich stále ještě nevinný pohled na svět s hrůznou realitou.

A i když si vypomáhá několika řekněme nadpřirozenými prvky, nositeli nejděsivějšího zla v jeho příběhu jsou nakonec sami lidé z masa a kostí. Strašáci, jak nazývá rodinu jednoho z hlavních hrdinů Vaška. S takovými rodiči byste opravdu vyrůstat a dospívat nechtěli. Stačí pár náznaků, letmo vyřčených vět a chtě nechtě knížku na pár okamžiků odložíte, abyste si v hlavě přebrali, zda se opravdu bude dít to, k čemu se schyluje, a jestli vážně budete pokračovat ve čtení.

Budete, protože Pech střihá děj rychlostí a kadencí akčního filmu devadesátých let, ve kterých se Dítě tmy i odehrává. Je to pocta kultuře videokazet, pořadu Eso, chlapeckým kapelám a školním diskotékám, kde zní dobové europopové hity a hlavní hrdinové nadšeně hltají filmy jako Horizont události.

V těchto „bravíčkových“ kulisách se odehrává děsivý příběh, z něhož si každý může vybrat to své. Je to záměrně braková historka plná krve a hnusu, zároveň také tíživá teenagerovská noční můra, v níž se řeší neopětovaná láska, strach ze ztráty nejlepšího kamaráda a další věci, které souvisejí s dospíváním stejně nevyhnutelně jako první menstruace nebo poluce.

Pech dokáže velmi dobře navodit pocit neklidu a neustálého ohrožení. I v okamžicích, kdy si Vaškův kamarád Kryštof povídá s rodiči, cítíme nepříjemné mrazení v zátylku, že ani tady není něco v pořádku.

Dítě tmy

75 %

Miroslav Pech

Martin Štefko - Golden Dog, 2020, 216 stran

Přitom by to na první pohled měla být ne-li vzorná, tedy alespoň běžně fungující a spořádaná rodina. Jenže není, což vnímáme spíše podprahově, v druhém plánu. Nic v tomto světě není v pořádku, všechno je jaksi vybočené, nekonformní, směřující k nevyhnutelnému finále, v němž autor prokázal odvahu dovést všechnu tu depresi až do hořkého konce. Na happyendy se v tomhle případě nehraje, nejsme v Hollywoodu.

Strach a znechucení v Dítěti tmy nakonec nevyvěrá z prvního hororového plánu, který je už jen katalyzátorem a nevyhnutelným důsledkem všeho předchozího dění. Kniha děsí hlavně tím, co předcházelo tomu, že se parta dětí musela sejít v té podivné opuštěné továrně.