Londýnský patriot, kterému nedávno v nakladatelství Argo vyšla další část ságy nazvaná Zvony Londýna, českou metropoli navštívil v rámci festivalu Comic Con.
Za svými fanoušky jezdíte často. Baví vás cestovat?
Když mě někdo někam pozve, chce mě tam, přece mu neřeknu – né, mně se nechce! Celý život se živím psaním, což je značně samotářská činnost, která vás vůbec nenutí nikam chodit. A já jsem člověk pohodlný, takže je dobře, že mě někdo donutí vyrazit ven.
Poznáte, kdo čte vaše knihy?
Mnohdy jsem hodně překvapený. Když jsem začínal psát Řeky Londýna, měl jsem jasnou představu osvém čtenáři. Dlouho jsem pracoval v knihkupectví v sekci věnované sci-fi, fantasy a krimi, takže jsem viděl, jak ti lidi vypadají a přemýšlejí. Ve zkratce asi stejně jako já.
Jenže situace se má jinak. Kdy jste na to přišel?¨
Velmi brzy po vydání, když jsem na ulici potkal věrného kamaráda, který mi řekl, že ještě neměl šanci si knihu přečíst, protože mu ji zabavila jeho matka a nemůže se jí nabažit. Teď už jsem zvyklý, že na autogramiádách za mnou chodí celé rodiny a všichni Řeky Londýna čtou.
To je pozitivní zpráva nejen pro vás, ale i pro nakladatele.
Můj si dokonce myslí, že jsem vymyslel žánr se zcela novým a velmi širokým čtenářským záběrem.
To se ale opravdu stalo.
Stalo, ale já vůbec nevím jak! Kdybych to věděl, vydělám na tom víc.
Asi jste přišel na scénu ve správnou chvíli.
Myslím, že mi určitě pomohla kombinace štěstí a načasování. Najednou tady byla generace zcela nových čtenářů odkojená Harry Potterem. To bylo pro mě výhodné, protože z principu neopovrhovali magií nebo fantazií v příběhu.
Takže J. K. Rowlingová vám vlastně prošlapala cestičku.
Samozřejmě, vše dělala súmyslem, aby Ben Aaronovitch jednou uspěl.
Obálka knihy Řeky Londýna
Je pravda, že se vás na Pottera ptají často. Mě by spíše zajímalo vaše příjmení. Má v angličtině nezvyklou koncovku itch, v češtině ič. Jak jste k ní přišel?
Mí předkové z otcovy strany pocházejí z Vilniusu. Na začátku minulého století přišli do Londýna, původně to mělo být přestupní místo, než se dostanou do New Yorku, nakonec tam ale zůstali. Rodina mámy pochází z oblasti Lanceshire v severozápadní Anglii, takže já jsem takový mix. Tehdy těsně po válce, když se rodiče brali, v Británii nikoho nezajímalo, kdo odkud pochází, bylo úplně běžné, že si bral Keňan Kypřanku a podobně. Historické události natolik zahýbaly společností, že na takové úvahy nebyl čas.
Váš bratr Owen se živí jako herec, druhý bratr David jako novinář, vy jste scenárista a spisovatel. Vedli vás k tomu nějak rodiče?
Nijak, pocházím z průměrné rodiny, po ekonomické stránce jsme byli spíše nižší třída, ale rodiče byli hodně společensky a politicky aktivní, asi bych je mohl nazvat intelektuály. Měl jsem okolo sebe vdětství spoustu knih.
Takže žádné sny o popelaření?
Ne! To je všechno práce a já nerad pracuji.
Copak psaní není práce?
Opravdu není. Je náročné, hodně frustrující, ale není to práce. Přemýšlím o psaní jako o maratonu. Na začátku se člověk proklíná, na konci je šťastný, pak říká, že už to nikdy neudělá a za půl roku je zase na startovní čáře. S knihou to není jinak.
RECENZE: Městská fantasy. Když nekouzlí Harry Potter, ale zmatkář Grant |
Nedávno jsem četla, že maratony nejsou dobré pro lidské srdce.
Samozřejmě, logicky! Myslím, že všichni trochu zapomínáme, že první člověk, který jej uběhl, následně zemřel. Lidi by se neměli moc pohybovat, nemyslím si, že jim to prospívá.
Spisovatelé často mluví o tom, že i když právě netvoří, jejich hrdinové existují nezávisle v jakési oddělené části jejich mysli. Máte to stejně s Peterem Grante, hlavním hrdinou svých knih?
S Peterem přímo ne, on je hvězda a tak ví, že na něj nikdy nezapomenu. Dává si pohov. Ozývají se spíš další, méně podstatné postavy, co by chtěly více prostoru. Mně to ale nevadí, jsou moje rodina.
Vaši příznivci na internetu často publikují tzv. fan fiction, amatérské texty inspirované vaším dílem. Čtete je?
Ne. Autor by rozhodně nikdy neměl číst tvorbu svých fanoušků, protože je vysoce pravděpodobné, že vymyslí něco, s čím jednou přijdete i vy sám a pak si budete připadat, že někoho vykrádáte. Takže, ať si píší, co chtějí, já to číst nebudu a pokud na mém díle nezákonně nevydělávají, budu mít radost, že oni mají radost.
Vy jste sám někdy nějakou fanouškovskou prózu napsal?
Ano, ale nikdy vám neprozradím jakou. Myslím, že kdyby se někdo hodně snažil, určitě můj rukopis rozezná.
Uvidíme. Už jste zmínil svou práci v knihkupectví. Pomohla vám nějak i jako spisovateli?
Jasně, obzvlášť v začátcích to byla zcela zásadní zkušenost. Třeba pochopíte, proč od vás nakladatelé chtějí minimálně tři knihy - zaberete víc místa na poličce a lidé si vás pak snadněji všimnou nebo si řeknou - aha, ten napsal tolik knih, asi bude úspěšný!
Co dalšího?
Každý anglický knihkupec by měl mít velkou zásobu všech detektivek od Agathy Christie. Téměř každý den jsem prodal minimálně tři výtisky jejích knih a samozřejmě každou jinou.
Londýn je pro průměrného kontinentálního Evropana hodně drahým městem. Dalo se uživit z platu zaměstnance knihkupectví?
Samozřejmě, že nedalo. Proto jsem začal psát. Bylo jasné, že buď budu mít úspěch nebo brzo skončím na ulici. Většina lidí, kteří vám v centru Londýna prodávají knihy, tam ani v okolí rozhodně nebydlí a dojíždí do práce minimálně hodinu.
Velké knihkupecké řetězce vytlačují ty tradiční po celém světě. Jaká je situace teď v Londýně?
Myslím, že velké prodejny stále ještě vyhrávají, odhaduji ale, že jejich prim nebude trvat dlouho. V USA už zažívají krizi všechna velká obchodní centra a prostory, protože zákazníci nevidí význam v nakupování naživo. Všechno jim může někdo doručit a když už to nechtějí doručit, raději si zajdou do lokálního obchodu. Malým knihkupcům se tak svítá na lepší časy.
