RECENZE: To je můj statek! Všichni dobří rodáci žijí Daleko od Reykjavíku

Postarší Johanka z Arku v zablácených holínkách; trochu komická, dávno už ne panenská, natož svatá, ale stejně odhodlaná.

Trailery

Sledovat další díly na iDNES.tv

Tak by se dala popsat hrdinka islandského filmu Daleko od Reykjavíku, jenž do našich kin vnesl téma odkazující nepřímo k tuzemské zkušenosti. Příklad, k jakým neradostným koncům může vést řízený kolektivismus, lze s trochou nadsázky pojmenovat Všichni dobří rodáci, severský model pro třetí tisíciletí.

Samozřejmě odbojní členové tamního družstva neriskují natolik drtivé represe jako naši sedláci při násilném rozorávání mezí, ale demagogie hesel i vyděračství vůdců včetně udavačských praktik mají k sobě blízko. Podobně jako princip vzdoru, kdy zadlužená žena odmítne farizejskou výpomoc družstva: „To jsou moje stroje, můj statek!“

Jistě, odlišná je krajina, chladem dýchající pustina vzdálených samot, kde každodenní dřina mezi polem a stájí nepotřebuje mnoho slov. Ani v ústřední manželské dvojici, ani při chlapsky družném sledování fotbalu; všichni se zdají být vyhaslí až na ohníčky cigaret ve tmě.

Poslušnou odevzdanost svého partnera však hrdinka nesdílí a po rodinné tragédii se mafii, jak označuje vedení družstva šikanující své řadové členy, postaví čelem. Zkrátka se zdravě naštve, což je lidsky nejpochopitelnější motivace; nápaditými zbraněmi její rebelie jsou Facebook, média, ale také hnůj, mléko a především paličatost, třebaže v pozadí hrozí westernovou náladou i puška.

Daleko od Reykjavíku

60 %

Island / Dánsko / Německo / Francie, 2019, 92 min

Režie: Grímur Hákonarson

Scénář: Grímur Hákonarson

Hrají: Arndís Hrönn Egilsdóttir, Þorsteinn Bachmann, Sigurður Sigurjónsson, Alfrun Rose, Hafdís Helga Helgadóttir, Þorsteinn Gunnar Bjarnason, Hinrik Ólafsson

Kinobox: 64 %

IMDb: 6.5

Když na schůzi prolomí zbabělé mlčení kolegů, získává film nádech agitky ve stylu Erin Brockovich: silná žena sama proti všem dokáže pohnout světem. Pouze s tím rozdílem, že hollywoodské šťastné konce se na Islandu nenosí.

Snímek ponořený do typicky sychravých obrazů, který natočil tvůrce Beranů a někdejší posluchač pražské FAMU Grímur Hákonarson, nemá zrovna strhující tempo. Už vůbec se nedá označit za líbivý, Arndís Hrönn Egilsdóttirová v hlavní roli dělá vše pro to, aby její hrdinka se zanedbaným zevnějškem a bolestnými vráskami působila spíše podivínsky než přitažlivě.

Přesto si však získává divácké sympatie, i když leckoho napadne, že bránit se proti vydřidušskému spolku založením spolku jiného asi nebude právě nejlepší nápad.