Dokument Karel Svoboda: Šťastná léta, který o legendárním skladateli natočil jeho syn Petr Klein Svoboda, těží právě ze zažité rodinné důvěrnosti. Vypráví v přiznaném osobním tónu slovy nehledanými a neškrobenými.
Novinka kin sice zpovídá i muzikantovy přátele z umělecké branže od Karla Gotta po Theodora Pištěka, nicméně nejsilnější pasáže pocházejí z technicky nejméně dokonalých, amatérských domácích záznamů prázdninových her se psem či Vánoc, kdy sám Karel Svoboda stojí za kamerou, případně se balí na cestu či rozděluje kapra a bramborový salát. Zdánlivě nic zásadního se tu neděje, Svobodův portrét však dostává další podstatný rys.
Postupně se vyjevuje nejen fanfaron a bohém, který s první výplatou hned vsedl do taxíku, a zároveň neskutečně pilný autor, jenž v parném létě, kdy se ostatní koupali, „prostě zatáhl záclony a psal“.
Ale také člověk láskyplně oddaný své rodině v čele s manželkou, jejíž smrt tak těžce nesl; jeho tehdejší pocity pak dává snímek do souvislosti s náladou muzikálu Dracula.
Pochopitelně nemůže chybět dobová politika, dokument si z ní naštěstí vybírá zejména groteskní, mnohdy raritní okamžiky. Například udílení Slavíků v roce 1966, kdy k vítězství patřilo pozvání na sjezd pořadatelského Svazu socialistické mládeže; Marta Kubišová tu za ně rozpačitě děkuje se slibem, že svazákům přijde spíše zazpívat.
Okupační tanky zase tvoří kontrast k zázraku, za který považovali možnost odletět na festival do Rio de Janeira. A naprosto výstižná charakteristika omezenosti strážců komunistické kultury zazní z úst Evy Pilarové: Žádali po mně, ať vyřídím Jiřímu Schelingerovi, aby prý tolik nechraptěl.
Je zajímavé, že 60. léta na plátně baví vzrušující světáckou jízdou navzdory černobílým útržkům, zatímco 70. léta ve vzpomínkách režisérovy starší sestry mají spíše nádech soukromých sešlostí a rytmus vyprávění viditelně opadne v „osmdesátkové“ éře s hledáním moderního diskotékového zvuku.
Samostatnou kapitolu tvoří sestava tváří, které se v okruhu Svobodových pravidelně objevují. Vyloženě pozoruhodnou galerii gratulantů poté přinášejí unikátní záběry z oslav padesátin Karla Svobody v klubu pražského Národního divadla, kde figurují namátkou Jiří Bartoška, Michael Kocáb, Jiří Korn, Luděk Sobota nebo Miloš Kopecký.
Velký trémista
Díky bohaté zásobárně zábavných pořadů Československé, nyní České televize se skladatel připomíná i na pódiu, což osobním postřehem doprovodí Karel Gott: „Trápilo ho, že na scéně nebývá on, že to není on, kdo je oslavován, nýbrž interpreti jeho písní.“ A přitom, což potvrzují i jiní lidé z okruhu blízkých přátel, byl Karel Svoboda obrovský trémista, podle Karla Šípa vyloženě trpěl, kdykoli měl předstoupit před plný sál a pronést třeba jen pár slov.
Lze si představit, že pro syna nebylo lehké odvyprávět otcův osud včetně dobrovolného odchodu ze života. Nicméně Petr Klein Svoboda se povinnosti postavil čelem vcelku vkusně a střízlivě, dokonce s náhodnými motivy ještě nevinné střelby dávno před sebevraždou.
Pravda je, že tatínkovo druhé manželství i smrtelnou nemoc jeho dcerky zaznamenává pouze stručnou informací. Z autentických rozhovorů Karla Svobody s jeho kamarády se však do pohody u skleničky stále častěji vkrádá nostalgické téma stáří, a když dojde na jeho návštěvy u dospělých potomků ve Státech, opakují – jen tak posedával, nechtěl nic podnikat.
Únava; to je slovy vypravěče důvod, proč jeho otec sáhl po zbrani. Ale film se drží Karla Svobody živého a dojímáním co možná šetří.
