Vznikl loni, kdy Michail Gorbačov dostal od filmařů k 87. narozeninám čokoládu bez cukru, a přináší nečekaně důvěrný portrét muže, jenž se k moci dostal až po groteskní sérii tří pohřbů sovětských vůdců.
Na zahraničních cestách „nepil ani nežádal dárky jako Brežněv, chtěl jen pochopit, co jinde dělají líp“. Sám Gorbačov svůj plán shrne: „Prvním cílem bylo víc demokracie. Ale taky víc socialismu.“
Lech Walesa doplní: „On věřil, že komunismus lze reformovat, my věděli, že nelze, ale podporovali jsme ho, protože když padne jeden pilíř, zhroutí se celý systém.“
Stalo se, což film provází kuriozitami. Jak Maďaři na hranicích „odmotali kus drátu a Rakušani to vysílali až po zprávě o boji se slimáky“. Jak ho Kohl srovnával s Goebbelsem, než se spřátelili, nebo jak odmítl sehrát svou rezignaci pro kamery.
Ale také tu projeví nebývale silný stesk po manželce, s níž „mě opustil život“, recituje Lermontova a své tetě říká „Člověk navrhuje, Bůh rozhoduje.“ Osamělý smutný muž, jenž povolil otěže, a pak už jen žasl.
