A to přesto – nebo možná právě proto, že scenáristicky připomínala žánrový kolovrátek slovních vycpávek, nekonečně se opakující přehlídku bezobsažných sdělení, která pouze nastavovala vysílací čas.
Jistě, policejní hantýrka prostupuje většinu kriminálek, ovšem v Policii Modrava dostala až krystalicky čistou podobu dokonale zbytečných vět. Paradoxně jejich výskyt, řetězení a obměňování vlastně poskytly napínavější hru než případy samy.
Je libo příklad? Tak třeba opotřebovaný povel „Odvezte ho na patologii“ – kam jinam by taky měli jet s mrtvolou.
Nebo „Zajistěte stopy“ – natolik nečekaný úkol se musí opakovat týmu pořád dokola, aby netápal a nezvlčil.
Podobně jako pokyny „Prověřte to“, „Zaměřte se tím směrem“ či „Vezměte si to na starost“, bez kterých by ani podřízení, ani diváci zjevně nepochopili, kdo tomu tady vlastně velí.
Vůbec k nejmilejším okamžikům patří scény, ve kterých strážci zákona uvažují nahlas. Sem spadají perly typu „Je to nějaké divné“, případně „Nějak se mi to nezdá“.
Za vrchol policejního mudrování pak lze považovat myšlenkové objevy jako „To by mohlo souviset“, ne-li dokonce jasnozřivé „To nevypadá jako náhoda“. Zpravidla se k nim dospěje ve chvíli, kdy divák už dávno vraha zná, takže si jde v klidu do lednice pro další pivo.
Samostatnou kapitolu představují řečnické otázky, jejichž úmorná smyčka probudí i v nejmírnějším člověku neodbytnou chuť na ně odpovědět – a pořádně od plic.
Například když se vyšetřovatel co chvíli táže: „Co s tím uděláme?“ Nebo žasne: „Jak je to možné?“ A v rychlém sledu pokračuje: „Nějaké jiné verze? Někdo další ve hře? Co důkazy? “ Vůbec nejoblíbenější dotaz vhozený do všehomíra zní: „Co vlastně víme?“ (Ne, nenapovídejte, taky to mám na jazyku.)
Badatelské úsilí osmi televizních večerů má ovšem i svá trudnější zastavení. Zejména pokaždé, kdykoli přijdou na řadu holé věty oznamovací. Namátkou: „Něco pro vás mám.“ Dále: „Promluvíme si s ním.“ Anebo: „Pracujeme na tom.“
A v neposlední řadě nadějeplné: „Konečně jsme se pohnuli z místa.“ Chválabohu, však po třech reklamních blocích už taky bylo načase.
Nicméně klíčové kouzlo Policie Modrava, místa, kde nikdo nespěchá, nic neuteče a z ničeho se nestřílí, spočívá ve výjevech, ve kterých hrdinové přijedou za případným stěžejním svědkem, neřkuli pachatelem, chvíli zvoní, buší, přešlapují u dveří, načež vytasí své kouzelné zaklínadlo: „Tak nic, zajedeme sem jindy.“
A odjedou; však ono se to nezblázní. Za pět minut televizního času to mohou zkusit znovu; a znovu; a znovu; jednou přece musí být někdo doma.
Podobný amatérský výzkum vyústí nutně v podezření, že veškerá autorská práce obnáší mrtvolu na začátku a pachatele na konci, kdežto celé zbylé dění „mezi tím“ dodá nepříliš výkonný počítač, do něhož stačí naprogramovat dvanáct variant otázky „Tak co mi povíte, doktore?“ a deset variant odpovědí „Víc budu vědět po pitvě“.
Závěrem studie budiž zdůrazněno, že veškeré citované výroky jsou autentické. Místopřísežné prohlášení snad nebude potřeba. Jednak mi na vymýšlení podobných skvostů chybí fantazie, jednak mám na jejich pravost dva miliony svědků.
Co s tím uděláme? Pracujeme na tom.
