Co pro vás znamená, že se J.A.R. dožili třiceti let?
Klempíř: Jako pro každého člověka, který se dožije osmdesáti nebo sedmdesáti let. Někdo bohužel jen padesáti. V životě jakékoli kapely je třicet let docela slušný výkon, takže z toho samozřejmě máme radost.
Změnil se za tu dobu nějak váš přístup k hudbě a ke světu kolem vás?Klempíř: My jsme byli vždycky složití. Složitá koncepce skupiny, hudby, složitá koncepce textů, složití lidé plní různých názorů. Jediné, co nás spojovalo a spojuje, byla touha hrát jinou hudbu než mainstream. Na tom se nezměnilo nic. Vznikli jsme 17. listopadu 1989, což je hodně důležité datum. Ale pokud se k němu chceme vyjádřit, většina lidí to nepobere. Nezajímá je to, je to moc informací. Oni potřebují jednoduché sdělení, například: Přidám vám na důchody. Písnička o lásce. Umřel Gott. Nepustím sem migranty. Ortel. To všechno jsou pro většinu snadno pochopitelné „pravdy“, které přijmou za své, protože o nich můžou žvanit.
Viktořík: Já mám za to, že z nás a našeho vystupování je celou dobu znát, na které jsme straně.
Kdo přišel s myšlenkou retrospektivního boxu s kompletní diskografií?
Klempíř: Vydavatelství. Budou dva boxy, černý a bílý, ať si každý vybere.
Viktořík: Všichni se občas rádi ohlížejí dozadu. Jak se to říká…?
Klempíř: Retrospektiva!
Viktořík: Jasně, retrospektiva. A je logické, že když máme výročí, musíme udělat takovýhle box.
Nachystali jste něco speciálního pro ty, kteří od vás už všechny desky mají?
Klempíř: Vyjde reedice alba Homo Fonkianz se záznamem Karla Hály ve studiu. To bylo dokonalé. Den předtím jsme tam měli Helenu Vondráčkovou, aby nazpívala refrén k Bulhárům. Vystřihla to naprosto parádně, tak jsme se těšili, co Hála. Přišel, ožral se a nedal ani notu. Takže jsme nenatočili nic, krom jeho rozhovoru s Danem Bártou. Dan vůbec nevěděl, co s ním má dělat, on si ho vážil, pan Hála, teď mistr našrot. Blábolil něco jako: „Já tě všechno naučím, ten swing...“. Neskutečná věc. Mám to celé doma na cédéčku, ale nemám si to kde pustit.
Viktořík: Já to měl i s obrazem, chtěl jsem to původně dát na VHS k deseti letům J.A.R., ale to Karel Hála ještě žil, takže jsme ho nechtěli takhle zazdít.
K narozeninám jedete turné, které jste pojmenovali Třicet případů majora Romana. Co bude na programu?
Viktořík: Hrajeme třicet kousků ze všech desek, přičemž není řeč jen o písničkách, ale i o našich fórech, které na albech jsou. Desetivteřinové debility, Peoples of Africa a podobně.
Kvůli podobným srandičkám se o vás v 90. letech psalo jako o rasistické kapele, že jste lopaty, hovada.
Viktořík: Někteří lidi si to o nás myslí dodneška. Třeba na první desce Frtka je písnička J.A.R.R.A.P., kde si vyřizuju účty s tehdejší dobou, s tím, jak vypadá Václavák. Ono se toho teda moc nezměnilo, akorát se trochu změnil způsob komunikace. V devadesátkách bylo všechno uvolněné, mohlo se fakt cokoliv. Dnes už je každý opatrnější. Ale my ne. Pořád si nebereme servítky.
Klempíř: Ono je docela smutné, že za těch třicet let se svoboda neposunula dál, jak jsme doufali, ale naopak zase trochu blíž té minulé době.
Viktořík: Teď je to všechno tak seriózní a politicky korektní, že se už budeme smát jenom tomu, že se nesmíme smát.
Klempíř: Ale když už nesmíš říct o nějaké babě: ty jo, ta má ko.., tak kde to jsme?
Vy to říkat můžete.
Klempíř: Tak my jsme v předdůchodovém věku. U nás se to toleruje.
