RECENZE: PSH na svém Debutu rozesmívají imbecilním humorem

Peneři strýčka Homeboye vydali album Debut, které je jejich prvním, ale zároveň možná posledním počinem. Že to nedává smysl? Nevadí, jejich hudba dost často taky ne, přesto je to velká legrace. Bohužel jen ale na jedno použití.

Každý žánr potřebuje své „legendy“, na které je možné se kdykoliv odvolat. I český hip hop jednu takovou má, jsou to Peneři strýčka Homeboye, zkráceně PSH. Jejich debutové album Repertoár z roku 2001 je zhusta zmiňované jako klasika, deska, která sice už dnes zní poněkud naivně, ale která mnohým „ukázala cestu“, jak se občas říkává.

Od té doby se nejen v řadách PSH, ale v žánru obecně událo mnohé a po osmnácti letech vydávají Peneři svůj Debut.

Trio Vladimir 518, Orion a Mike Trafik o své nejnovější desce s nadsázkou mluví jako o své „první“, zároveň ale připouštějí, že by klidně mohla být i poslední. Dodávají dále, že si na ní absolutně nebrali servítky a neohlíželi se na nikoho a na nic, úplně nejméně pak na skalní „hopery“.

Výsledkem je album, které si vlastně nejvíc užije člověk, kterému celý tenhle styl, najmě pak v tuzemském podání, přišel vždy tak trochu legrační.

Debut

40 %

Peneři strýčka Homeboye

„Michal Opletal, Michal Opletal, opletačky se zákonem já jsem nemíval,“ rapuje hovězím hlasem Orion v tracku Low Budget, na který přímo navazuje skladba Štvrtníček, kde její text neodolatelným způsobem rozebere Petr Čtvrtníček. Nevíte, jestli máte nevěřícně kroutit hlavou, nebo prostě kapitulovat a složit se smíchy pod stůl nad čistou imbecilitou. 

Podobně hovězí je položka Co jsi čekal, kde Orion svou buransky rozkřápanou dikci dovádí až někam za hranu absurdity.

„Tónda Panénka, pozvední sklénku, co Čech, to penálta, ja miluju Bohémku...“ A tak dále a tak podobně. Ani songy, kdy PSH zvážní a začnou třeba rekapitulovat život v devadesátých letech – Bony a klid, se díky místy hodně nahrubo tesaným rýmům dají brát spíš jen jako další srandička. Co se týče hudební náplně, o tu v hip hopu nikdy moc nešlo a Debut v tomhle ohledu není výjimkou.

Tu a tam se sice blýskne nějaký celkem povedený instrumentální doprovod a sampl, ale není to nic, kvůli čemu by se dala deska poslouchat opakovaně. Vše je navíc záhy přehlušeno kanonádou slov, rýmů, sprosťáren, ego honíren a dalších nezbytných žánrových propriet. Je to místy tak neodolatelně hovadské, až se od toho nemůžete odtrhnout a některé pasáže si z jakýchsi perverzně masochistických pohnutek pouštíte opakovaně. Ale brát tohle vážně opravdu nejde.