Kniha Nabarvené ptáče vychází k premiéře stejnojmenného snímku Václava Marhoula v češtině znovu, v překladu Ivany Jílovcové - Fiedlové, která už přeložila i Kosinského Kroky, soubor příhod z poválečného Polska a Států, navazující právě na válečné Nabarvené ptáče.
Mimochodem se traduje, že zrovna s Kroky podnikl Kosinski provokativní pokus. Osm let poté, co získal trofej National Book Award, dovolil jinému spisovateli, aby název jeho knihy změnil a zkusil ji prodat jako své vlastní dílo. Odmítlo ji čtrnáct nakladatelů včetně toho, který práva Kroků původně koupil.
Ovšem hlavní kontroverze spojená s autorem se týká Nabarveného ptáčete. Krutý popis putování malého židovského chlapce válečnou východní Evropou totiž vydával Kosinski za vlastní zážitek, dokonce o jeho pravdivosti přesvědčil Elieho Wiesela, který knihu veřejně ocenil jako přímé svědectví.
Nicméně v červnu 1982 vyšel v newyorském týdeníku The Village Voice článek, jenž obvinil Kosinského z plagiátorství a lži. Prokazoval, že události z Nabarveného ptáčete sám autor neprožil a že i Kosinského zfilmovaná satira Byl jsem při tom vznikla podle cizího, v Americe neznámého polského románu.
Skandál byl na světě. Prezident amerického PEN klubu, profesor univerzit v Princetonu a Yale, uznávaný romanopisec a také fotograf, kterému často pořádali výstavy, stál najednou na pranýři. Řada přátel jej podpořila, ale pověst spisovatele, jenž se zprvu živil jako šofér jazzmana, se už nedala očistit.
Dne 3. května 1991 si Kosinski napsal: „Nyní se chystám spát trochu déle než obvykle.“ K dávce prášků, k rumu a kokainu přidal plastový sáček, jejž nasadil na hlavu a utáhl kolem krku; přesně podle metody bezbolestné sebevraždy, kterou šířilo hnutí pro eutanázii Hemlock Society. Našli ho mrtvého ve vaně.
Paradoxně tak sám ukončil život řízený vlastním důvtipem a šťastnými náhodami. Nejenže válku přežil v relativním bezpečí venkova, jež svému hrdinovi z Nabarveného ptáčete odepřel, ale unikl také z komunistické totality.
Úřady totiž Kosinski přesvědčil, že získal grant na zahraniční studium, přičemž falešné dopisy od smyšlené americké nadace si prý vytvořil sám.
Pak ještě unikl smrti v létě 1969, kdy měl letět z Paříže do Los Angeles k herečce Sharon Tate, manželce Romana Polanského. Protože však jeho zavazadla omylem poslali jinam, měl zpozdění a večírek nestihl - týž večírek, kde byla herečka, Kosinského přítel Voytek Frykowski a ostatní hosté zavražděni Mansonovou bandou.
Aféru kolem Nabarveného ptáčete bere v úvahu i režisér filmu. „Ano, Kosinski udělal chybu, když řekl, že šlo o jeho autobiografii. Nebyla to pravda. Ale abychom pochopili, proč to vlastně řekl, musíme bezpodmínečně znát jeho život, ducha i myšlenky. Zda kniha odráží jeho vlastní zkušenosti, či ne, je pro mě zcela nepodstatné, protože stěžejním prvkem díla není životopisná pravda, nýbrž opravdovost. Bez fantazie je umění zhola nemožné,“ tvrdí Marhoul.
Během příprav na natáčení četl knihu historika Timothyho Snydera s názvem Krvavé země. „Věcně a v souvislostech popisuje, co se ve východní Evropě před více než sedmdesáti lety dělo. Strašlivá zvěrstva. Velmi silné čtení. Přitom události, které líčí, nenalezneme ani v Nabarveném ptáčeti, a co je ještě horší, nejde vůbec o literární fikci,“ dodává tvůrce snímku, který jde do kin 12. září.
Trailer k filmu Nabarvené ptáče:
