RECENZE: Jako v tuctové krimi. Bájná Médeia vraždí u benzínové pumpy

Salcburský festival letos uvádí operu Luigiho Cherubiniho Médée. Příběh o vražednici vlastních dětí je ale zredukován na triviální historku. V inscenaci vystupuje i český tenorista Pavel Černoch.

Kouzelnice Médeia zaujala spoustu tvůrců napříč epochami i styly. V hudbě třeba i českého skladatele 18. století Jiřího Antonína Bendu, který napsal melodram. Patrně nejslavnější je však zpracování italského skladatele Luigiho Cherubiniho, jenž svůj život i kariéru spojil s Paříží, kde také měla Médeia (francouzsky Médée) roku 1797 premiéru. Pro 20. století jí život i slávu zajistila Maria Callasová, která titulní roli zpívala v padesátých letech.

Dílo inspirované Euripidem a Pierrem Corneillem nemá příliš košatý děj, koncentruje se zcela na duševní stavy a ničivý sestup Médei poté, co její manžel Jason, jemuž předtím pomohla získat zlaté rouno, začne věnovat pozornost jiné ženě. Jasonovou svatbou s Dircé, dcerou krále Créona, také opera začíná. Hudební přímočarostí a úsilím o pravdivé zobrazení charakterů, jakož i prací s orchestrem opera připomíná některé díla Christopha Willibalda Glucka, nicméně překonává je temnou dramatičností vrcholící děsivou scénou v chrámu, kde Médeia ubodá své dva chlapce a následně spáchá sebevraždu.

Luigi Cherubini: Médée

50 %

Dirigent: Thomas Hengelbrock

Režie: Simone Stone

Scéna: Bob Cousins

Salcburský festival, Velký festivalový dům, 4. srpna 2019

V původní francouzské verzi opera obsahuje mluvené dialogy, které byly v 19. století v německy mluvícím prostředí (kde Cherubiniho velmi obdivovali Beethoven, Brahms i Wagner) nahrazeny zpívanými recitativy. Vznikla i italská verze, v níž pak excelovala právě Callasová. V Salcburku uvádějí francouzskou verzi, ovšem bez mluvených dialogů. Australský režisér Simon Stone je nahradil hlasovými zprávami, jimiž Médeia zasypává Jasona a jejichž text se zobrazuje na oponě. Je to také snad jediný nápad, který režisérovi slouží k dobru.

Dle současných trendů se totiž rozhodl dílo aktualizovat s obvyklým vysvětlením, že tak vynikne nadčasovost či současnost tématu. A tak děj přenesl do prostředí společenské (patrně přímo salcburské) smetánky. Během předehry se promítá film, vyprávějící to, co předcházelo ději – Médeia a Jason žijí s dětmi zdánlivě šťastně v luxusním sídle, ale pak Médeia náhodou přistihne manžela při nevěře, následuje rozvod, po němž je Médeia jako cizinka vypovězena ze země, a bez dětí odlétá kamsi do východní Evropy.

Už na jevišti, rozděleném na několik menších scén, se schází hosté na svatbu Jasona a jeho milenky Dircé do luxusního hotelu, jenž kromě toho žije svým životem, hosté se zapisují u recepce, funguje tu i „pánský“ podnik. Médeia ovšem exmanžela z exilu pronásleduje, volá mu z internetové kavárny a nakonec se objeví s kufrem na letišti, kde hystericky žádá o azyl. Tím budí pozornost cestujících, personálu a také médií, která vše točí kamerami a vysílají živě jako senzaci dne v televizi.

V originále má Médeia poslat rivalce šaty napuštěné jedem, tady však s pomocí své společnice Néris prostě zneškodní jednu ze servírek na svatební party a sama se v přestrojení vloudí mezi svatebčany, kde Dircé i jejího otce probodne. Nabízí se otázka, proč - když už je v současnosti - si bájná hrdinka raději neobstarala účinnější střelnou zbraň… 

Režisér prostě vrší banální balast a zaměstnává spoustu zbytečného komparsu, který jenom odvádí pozornost a za nímž se vytrácí podstata, neboli samotní aktéři, v prvé řadě Médeia. Člověk má pocit, že kouká na x-tý díl kriminálního seriálu třeba s názvem „Vraždy v Salcburku“, případně na reality show, která vše emocionální trivializuje, ale je doprovázena neúměrně dramatickou, výrazově silnou hudbou. A jak to u polopatických modernizací starých látek bývá, dochází i ke komickým rozporům s textem, třeba když se najednou v moderní hotelové lobby začnou vzývat starověcí bohové.

Při temné, dusné předehře ke třetímu dějství, během níž se schyluje k tomu nejhoršímu – vraždě vlastních dětí – opět běží film, v němž Médeia uhání autem noční tmou i se syny, jichž se ve zmatku zmocnila. Nakonec zastaví u benzínové pumpy. Divák začne tušit, jak to všechno skončí a už se těší, že aspoň uvidí pěknou závěrečnou explozi. Medeia pak skutečně na jevišti začne cákat benzínem po autě i kolem sebe, přijíždí policie a záchranáři i s Jasonem. Jenže skuteční požárníci nejspíš vrcholný efekt nepovolili, takže nakonec se do ohnivé oranžové zbarví jen vnitřek auta, kde se zavřela Médeia s dětmi. Jenže to nijak nezasáhne, je to jen směšná koruna stejně směšné inscenace.

Ne, vůbec není nutné hrát Médeiu v antických róbách. Na videonosičích i na Youtube lze vidět pár let starou bruselskou produkci této opery v režii Krzysztofa Warlikowského, v níž Médeia má krátké černé šaty a tetování, ale tato inscenace se naplno soustřeďuje na psychologii, je lidsky věrohodná a poutá pozornost od začátku do konce. O salcburské se to říct nedá. Je to jeden z mnoha režijních pokusů, které ve snaze vyhnout se „tradici“ končí u nových klišé, pseudorealistických aktualizovaných koncepcí bez skutečné divadelní fantazie.

Vše musí být velké

Cherubiniho opera navíc vyžaduje mimořádnou interpretku titulní role, je to tak trochu one-woman show. Mladá ruská sopranistka Jelena Stichina zaskočila za hvězdnou Sonyu Jončevu, která odřekla kvůli těhotenství. Ve filmových sekvencích je Stichina přesvědčivější než na jevišti, kde se přes všechnu snahu ztrácí mezi téměř neustále se promenujícím komparsem. Její hlas sice zatím působí svěže a ve výškách docela opulentně, ale dramatická verva mu přece jen chybí, v nižších polohách v prostoru Velkého festivalového domu zaniká (dojem z 22. řady). Navíc, když se hraje francouzská verze, tak by jazyk měl sloužit jak výrazový prostředek. Jenže nebylo moc zřejmé, v jaké řeči vlastně Stichina zpívá – mohla to být stejně tak francouzština jako italština, ruština či snad grónština.

Ostatní postavy Cherubini spíš odsunul do pozadí, své ovšem také musejí zazpívat. Pavel Černoch si ve světě vede úspěšně, v nadcházející sezoně ho čekají angažmá v Národní opeře Paříž, Královské opeře Covent Garden i Metropolitní opeře, avšak zrovna role Jasona v salcburské produkci mu nesedí, třebaže opticky odpovídá představě šviháka a playboye. Hlas mu však nezní přirozeně a nosně, téměř se na jevišti ztrácí; až v závěru jakoby se víc rozezpíval. Aspoň pár pěkných tónů se dalo zaslechnout z hrdel představitelky Dircé, italské sopranistky Rosy Feoly, a Médeiny společnice Néris, ruské mezzosopranistky jménem Alisa Kolosova. Nejzvučnější hlas měl ruský basista Vitalij Kovaljov coby Créon.

Svítivý, vybroušený zvuk Vídeňských filharmoniků vždy zajistí sám o sobě i sebehorší produkci aspoň průměrné hodnocení. Ale i když je diriguje ve starší hudbě zorientovaný Thomas Hengelbrock, výsledek působí právě jen jako sošná a příliš okázalá prezentace zvuku, ne jako plnokrevné intimní drama, z něhož by vyvstaly propracované pěvecké výkony. Takové dílo by spíš chtělo soubor, jenž se specializuje převážně na hudbu 18. století – jako byl ve výše zmíněné bruselské inscenaci francouzský ansámbl Les Talens Lyriques. A také menší prostor. Jenže v Salcburku se hraje ve Velkém festivalovém domě, kde vše musí být „velké“. Od kulis po orchestrální zvuk. Prostě jde o kalkul vypočítaný na povrchní efekt, jehož výsledkem je dramaturgický omyl.