Je složité své knihy dostat do Německa?
Zjistil jsem, že Německo je zcela jiný trh, než na který jsme zvyklí z Česka. Má sice spoustu čtenářů, ale také pětkrát více vydaných knih za rok než my. Přesto je tu hranice pro bestseller skoro stejná jako v Česku. Arnošt Lustig mi jednou říkal, že klíč k celému světu je Německo. Když tam spisovatel uspěje, tak jej prý mohou čekat další překlady, protože většina velkých světových nakladatelství sleduje, co v němčině vychází.
Když však zahraniční autor zároveň nemluví nebo rovnou nepíše německy, asi to bude překážka.
Určitě. Mám pocit, že Německo je země autorských čtení, a ty může nejlépe zvládnout autor, který německy mluví či dokonce píše. To je vidět i na úspěchu Jaroslava Rudiše.
S každým překladem musí autor vložit důvěru do rukou překladatele. Měl jste někoho, kdo knihu ještě přeloženou četl, aby vám řekl svůj názor?
Ano, ale člověk je stále odkázán na názor někoho druhého. Stačí dát pěti blízkým lidem knihu a každý na ni nakonec řekne něco jiného. Takže se autor bez výborné znalosti cizí řeči pravdy o kvalitě překladu stejně moc nedopátrá. Rozumím Milanovi Kunderovi, že nechce, aby jeho knihy překládali, i když jeho názor nesdílím.
Už víte, jak si Mluviti pravdu v Německu vede?
Prodalo se zatím asi tisíc kusů, což není nic výrazného. Teď v létě či na podzim má vyjít Mluviti pravdu v polštině, tak jsem zvědavý na reakci polských čtenářů... Mám radost, že ho přeložil Andrzej Jagodziński, jenž v minulosti překládal třeba Václava Havla či Bohumila Hrabala.
Film Úsměvy smutných mužů v českých kinech uspěl. Zvýšilo to i prodeje vašich knih?
Zájem se určitě zvedl. Ale prodeje jsou jinak celkem stabilní. Není to vyloženě nárazová věc, že by se prodávalo jen měsíc po vydání knížky, a pak nic. Třeba Prsatý muž se prodává stále. V tuto chvíli se ho prodalo už přes 110 tisíc výtisků ve třinácti vydáních.
Obálka německého překladu románu Mluviti pravdu
Taky určitě pomohlo to, že jste za svými čtenáři začal v poslední době více jezdit.
Protože mě to začalo bavit! Dříve jsem z veřejného vystupování neměl nejlepší pocit, ale poslední dva roky se to nějak zlomilo. Nemám problém mluvit před lidmi a naopak mě začalo bavit si hrát a udělat třeba uprostřed čtení pomlku, schválně se na chvíli odmlčet a sledovat publikum, jak se ani nepohne a napjatě čeká na další slovo.
Ptají se čtenáři často na vaše temné období spojené s alkoholem?
Mluvíme spolu při autorských čteních o různých věcech – o laskavosti, víře, cestování a i pití či nepití. Nedělá mně problém hovořit o čemkoliv, co jsem již napsal. Jakmile něco napíšu, je to jako bych si uklidil v šuplíku a zavřel jej. Získám odstup a můžu o tom mluvit. Potom mě vždy potěší, když mi nějaký čtenář řekne, že mu ta otevřenost v knihách či při besedě pomohla.
