RECENZE: Nový Soudce A. K. je plný marnosti

S novou sezonou se představuje premiérová druhá řada seriálu Život a doba soudce A. K. na ČT.

Policejní manévry v prvním premiérovém dílu, ve kterém jednotky stíhají vězně na útěku s jeho ozbrojenou partnerkou, působí vypjatě. Jenže krajnost střídá krajnost: kolem soudce A. K. se šíří přehnaná ponurost.

Život a doba soudce A. K.

60 %

Česko, 2017, 12 h 9 min (Minutáž: 13x56 min)

Režie: Robert Sedláček, Radim Špaček, Bohdan Sláma, Petr Marek

Hrají: David Švehlík, Daniela Kolářová, Marek Daniel, Daniela Byrtusová, Čestmír Řanda ml., Gabriela Mikulková, Lenka Vlasáková, Ivan Lupták, Jaroslav Plesl, Jan Potměšil, Martin Havelka, Zuzana Stivínová, Miloslav Mejzlík

Kinobox: 74 %

IMDb: 7.2

Manželka mu zmizela, otec zemřel, matka pije, přítel se rozvádí a sám titulní hrdina ve zdrženlivém pojetí Davida Švehlíka se po přestupu do sféry trestního práva cítí nejistě, „protože všichni lžou“.

Potácí se tudíž v existenciálním bludném kruhu osobních pochybností, kde ruku v ruce kráčejí deštivá sychravost s pocitovou marností, kde každá postava nasazuje tragický výraz a kde se přinejmenším v prvních dvou částech nikdo nezasměje – leda Karel Šíp ve Všechnopárty, jež jako nenápadná „malá domů“ ČT běží na obrazovce v pozadí.

Na rozdíl od jednolité Policie Modrava má Život a doba soudce A. K. výhodu, že se může měnit a vyvíjet, protože se o seriál podělila čtveřice režisérů. Startovní duo příběhů natočil Robert Sedláček, který uplatnil obě speciality svého rukopisu, tedy diktát co nejvíce civilního až nezúčastněného hereckého výrazu a sklony k voyeurismu – ano, i na sex, WC a naháče posléze dojde.

V úvodní, byť lehce přeromantizované Lásce se utlumené tónině naštěstí ubránil výtečný tandem Lenka Vlasáková a Jaroslav Plesl, v následujícím Plánu zase Jan Potměšil, i když tady se ještě znásobí chladná apartnost prosklených sídel s odcizenými lidmi i prostory pod fasádou vybrané noblesy.

Hlavní problém soudcovské ságy nicméně trvá: nejde o detektivku, nýbrž o justiční zkoumání zločinu, kdy má divák náskok. Zná totiž pachatele od počátku – na rozdíl od soudce, který se pravdy často ani nedobere. Taková stavba vyprávění pak podívanou jednak protahuje – opět včetně vnitřních monologů s řečnickými otázkami - jednak relativizuje, ale hlavně opakuje; hrdina dospěje k hořkému zjištění, že „spravedlnost neexistuje“, a divák k dojmu, že co obhájce, to lotr.

Atmosféra všeobecného zmaru, prohnilosti a úplatnosti tedy vytváří opačný extrém než Policie Modrava, kde si vesměs milí a pospolití lidičkové nenechají kazit náladu sem tam nějakou podružnou vraždou.