RECENZE: Přijeli, cvičili, odjeli. Cirkus Rwanda je jen „film o filmu“

Do Afriky si principál pražského ansámblu Cirk La Putyka Rostislav Novák ml. zabalil pro jistotu obří lékárničku včetně antibiotik, zpátky přivezl skupinu akrobatů s nimiž nastudoval společné představení. Celý projekt zaznamenal dokument Cirkus Rwanda, který nyní zve do kin. Ale koho?

To je záludná otázka. Režisér snímku Michal Varga má za sebou vesměs cestopisy, sleduje tedy zejména náraz Novákovy výpravy na jinou realitu, kde se cvičí na trávě, skáče na starých pneumatikách, dobytek se loudá silnicí a divadelní turisté své zážitky glosují nejčastěji užaslým „ty vole, ty krávo!“.

Cirkus Rwanda

50 %

Česko, Slovensko, 2018, 75 minut

Režie: Michal Varga

Hrají: Rostislav Novák ml.

Kinobox: 0 %

Ovšem že bude země chudší a publikum bezprostřednější než u nás, to se dalo očekávat; z cestopisné pohlednice proto utkví jen několik momentek. Třeba povídání v místním rozhlase, kam volají zmatení posluchači, občas zábavná výměna více či méně komolené angličtiny, ale především úryvky tamních pohnutých osudů, které postupně dají vzniknout jedné z nejsilnějších scén česko-rwandské inscenace, výjevu s mrtvou matkou.

Jistě, nikdy neškodí připomenout si, v jaké idyle žije reptající Česko, zatímco lidé s nesrovnatelně tvrdšími zážitky i podmínkami jsou schopni smát se, tančit, zpívat. Jenže bylo to účelem snímku?

Záměr se totiž nedá vysledovat, jako by kamera zaznamenávala dění bez pevného plánu. Navíc kromě Nováka téměř nikoho z jeho tuzemských kolegů nepustí ke slovu. Výbušný šéf pohlcený tvůrčím hledáním sice zosobňuje vděčný objekt, takřka prototyp rozervaného umělce, když od plic nadává „Do p..., nelezte sem, pracujeme!“, nebo nutí syna jít k večeři, kam dorazili rwandští hosté, jenže dokument se tak proměňuje čistě v Novákův osobní portrét.

A pokud jde o divadlo jako proces, kamera do principálovy hlavy beztak nevidí, tudíž se uchyluje k odstředivým mediálním berličkám: hostování v televizi, tiskové konferenci, k rozhovorům, v nichž si Novák stýská, že od Rwanďanů marně žádá přesnost, načasování, disciplínu – a pokud se to naučí, ztrácí jejich projev spontánnost, takže v hodině dvanácté jim uvolní otěže.

Vlastně jediným a chválabohu přímo nepojmenovaným výsledkem konfrontace dvou kultur je hezký paradox, že Novák kritizující ve Rwandě civilizační vlivy, jež vzaly domorodcům jejich původní rituály, chtěl pod ušlechtilou záminkou sdílení umění dělat vlastně totéž.

Nakonec vznikla zajímavá podívaná i vztahy, ovšem dokument Cirkus Rwanda zůstal spíše běžným útvarem typu „film o filmu“, respektive „film o divadle“.