Pro Hutku mluví skutečnost, že má ke svým politickým postojům pádný důvod. Jako signatář Charty 77 byl komunistickým režimem donucen k emigraci, z níž se vrátil za listopadového převratu 1989 a od té doby velmi kriticky sleduje všechny společenské výkyvy, které považuje za možnou hrozbu.
Nutno také ocenit, že Hutka zůstává ve svých postojích otevřený a neměnný. Ostatně rovněž v songu k výročí republiky Sto let zmiňuje „naději s Václavem Havlem zničenou Klausem“ a „dalších třicet let zas život v neshodě... udavač ve vládě, opilec na Hradě“, kdy je podle něj „národ v exekuci, v dluhové pasti“.
Že se písničkář vyjadřuje k věcem veřejným, je zcela namístě, člověk mu může zazlívat leda laciná klišé jako „ústava tancuje v šaškovském kabátě“ nebo „zoufalství zrady, teskná bezmoc, pekelná propast budoucna“, která zase znějí v písni věnované padesátiletí okupační invaze nazvané Srpen.
Ale protestsong končí tam, kde začíná posílání jiných na smrt. Ať už se Hutka zaštiťuje Masarykem, jenž se prý „v hrobě obrátil, zařval, co je to za chlapa, a na zubatou se obořil, kde se zase dneska fláká“, nebo pohřební károu, kdy „andělé šťastní a radostní zpívají Václavský chorál“, je to hrubý nevkus. Bez ohledu na to, že jde o prezidenta, přát komukoli smrt nepřísluší ani básníkům.
Když s kontroverzním textem přijdou nositelé radikálních nálepek jako Daniel Landa či Tomáš Ortel, nezůstane na nich nit suchá. U Hutky se to bere jaksi shovívavěji, s pochopením vůči osobní hořkosti. Ale hranice mezi protestem a nenávistí se překračuje právě okamžikem, kdy se vzývá smrt.
