Proč jste se rozhodla upozornit právě na základní umělecké školy?
Už delší dobu jsem přemýšlela, na co bych soustředila síly ve svém Nadačním fondu, a vzhledem k tomu, že mám sama děti, tak jsem se rozhodla pro základní umělecké školy. U nás je lidi berou jako něco normálního, což je dobře, ale stejně tak je důležité pomáhat jejich rozvoji a zviditelnění.
První happening se konal již loni. Splnil vaše očekávání?
Netušila jsem, do jaké míry a s jakým elánem si tento projekt školy vezmou za svůj. I ohlasy lidí byly nadšené. Ostatně každý druhý nebo třetí člověk přišel se základní uměleckou školou do kontaktu, takže je to asi i citové téma. Letos jsme proto položili velký důraz na workshopy pro děti, které do nich ještě nechodí. Mohly si třeba zahrát na nějaký hudební nástroj.
Magdalena KoženáSe zpěvem začínala v dětském sboru Kantiléna v rodném Brně, pak vystudovala tamtéž konzervatoř a v Bratislavě VŠMU. Mezinárodní kariéru odstartovala po vítězství v Mozartově hudební soutěži v Salcburku roku 1995. Zpívala na světových scénách včetně newyorské Metropolitní opery. Její doménou je kromě Mozarta i barokní hudba, kterou uvádí s různými specializovanými ansámbly. Je vdaná za dirigenta sira Simona Rattlea, s nímž žije v Berlíně. Mají syny Jonáše (13), Miloše (10) a dceru Anežku (4). |
Co pro vás bude známkou úspěchu? Lepší financování?
Částečně. Zatím máme štěstí, že tyto školy jsou financované státem a rodiče přispívají jen malou částkou, takže jsou dostupné širokým vrstvám, nicméně financí není tolik, aby na základní umělecké škole mohli studovat všichni zájemci. Dalším cílem je neustále upozorňovat, co tyto instituce přinášejí pro kulturnost národa. Každý rodič ví, že pro dítě je dobré, aby sportovalo, ale základní umělecká škola už jim mnohdy přijde jako luxusní nástavba. A já chci, aby pochopili, že umění je stejně důležité jako sport, že rozvíjí zase jinou, neméně důležitou část dětské osobnosti.
Jaké máte sama vzpomínky na základní uměleckou školu?
Znamenala pro mne strašně moc. Kromě toho, že jsem zpívala ve sboru Kantiléna, tak jsem chodila i do tehdejší lidové školy umění na klavír. Ostatně ten byl pro mne dlouho nejdůležitějším zájmem, měla jsem hrozně ráda svoji paní učitelku, která se stala téměř rodinným přítelem.
Na základní uměleckou školu v dobrém vzpomíná hodně lidí, zato hudební výchova ve škole bývá noční můrou. Bavila vás?
Ani ne. Nevím, jak na jiných školách, ale u nás jsme se nic nenaučili. Možná nám jednou pustili Prokofjevova Péťu a vlka a nezáživným způsobem nás učili noty. Ale vůbec to nemělo souvislost s praxí. Já měla štěstí, že jsem se pro klavír nadchla už v mateřské školce, takže jsem si za hudbou sama šla.
Jak je tomu v Německu, kde žijete?
Na obyčejné základní škole to nejspíš vypadá stejně. Obávám se, že školy kladou důraz na jiné věci než hudební výchovu. Samozřejmě je důležité ovládat moderní technologie, ale děti si pak vytvářejí závislosti, pozoruji to i u svých synů, všechno si chtějí a můžou vygooglovat, a jsou pak málo nuceni něco vymyslet sami. A právě v hudební, stejně jako ve výtvarné výchově mohou uplatnit něco svého, svůj zážitek. Ve virtuálním světě se od citů oprošťují. Naštěstí moji synové chodí na mezinárodní školu, kde mají skvělé učitele i na hudební výchovu.
Jak ji tedy učit, a to speciálně klasickou hudbu, aby nebyla jen nudným biflováním not a dějin?
Určitě to nejde tak, že se klasika bude vnucovat. Děti musíte zaujmout přes příběh, aby si mohly zahrát, zazpívat, něco si samy zkusit, ne se jen naučit, že na první pomocné lince je nota c. Ke klasice musí člověk dojít sám, třeba i přes lehčí věci. Na škole, kam chodí moji kluci, třeba připravili části z Mozartovy Kouzelné flétny, ale taky studují a zpívají písničky Beatles. Můj druhý syn hraje na cello, a i když z něj asi nebude hudebník, není pro tuto profesi zapálený, tak ho zajímají melodie z filmů. Když mu paní učitelka dala Bacha, prohlásil, že je nudný, a ona mu řekla, ať tedy vymyslí vlastní skladbu. A on ji skutečně zkomponoval. Myslím, že to je právě důležité, vést děti ke kreativitě.
V Berlíně už jste čtrnáct let, pozorujete nějaké změny z hlediska tolik diskutované multikulturní společnosti?
Rozhodně ano. Když můj syn Miloš chodil do školky, byl jediným cizincem. Teď, po šesti letech, začalo do stejné školky chodit moje nejmladší dítě, dcerka Anežka. A ta už je mezi dětmi z nejrůznějších koutů světa.
Magdalena Kožená a Sir Simon Rattle
Vycházejí spolu?
Děti jsou bez problémů, ty se domluví mnohem lépe než dospělí. A je dobře, že si zvykají na to, že existují i další kultury. Také mezinárodní školu, kam chodí moji kluci, navštěvuje spousta dětí z mnoha zemí, včetně arabských. Takže se učí i o jiných kulturách a náboženstvích.
Nemáte přece jen trochu strach? V Berlíně už došlo k teroristickým útokům.
Situace v Evropě obecně není jednoduchá. Když jdete ve Francii na vánoční trhy a tam stojí dva vojáci v plné zbroji, tak si člověk připadá jako za války a zatrne mu. Na druhou stranu obdivuju Angelu Merkelovou za to, co udělala – z humanitární, lidské stránky. Je jistě obtížné integrovat tolik lidí, ale je nutné jim pomoci.
Tímto názorem asi hodně lidí v Česku překvapíte. Tady je Angela Merkelová za své postoje k migraci spíš kritizovaná... Je pohled zvnitřku prostě jiný než zvnějšku?
Ač jsem srdcem Češka, tak po volbách jsem byla na Němce pyšnější než na náš národ. Myslím, že lidé v Česku se s cizinci setkávají dost málo, takže se tu udržuje strach z něčeho, na co si nemohou udělat vlastní názor. Sledují jen špatné příklady v médiích. Ke zločinům dochází vždy a všude, ale v Berlíně vidím, že většina uprchlíků jsou normální, slušní lidé, kteří se snaží nějak prokopat životem a začít znova. Rozhodně je nepovažuju za velké zlo, které nám může škodit.
Zůstanete v Berlíně i nadále? Váš manžel, dirigent sir Simon Rattle, končí angažmá u Berlínských filharmoniků a začíná novou profesní kapitolu v Londýně.
Myšlenku stěhování jsme zavrhli. Hlavně kvůli dětem, aby nemusely měnit školu, také se nám nechce opouštět dům, do něhož jsme vložili hodně práce. Navíc, jako šéfdirigent Londýnského symfonického orchestru musí být můj muž u tělesa šestnáct týdnů v roce, a ne vždy v jednom kuse, takže to tak obrovská změna není, protože i v současnosti hostuje po světě.
Váš manžel je Angličan, vy Češka, bydlíte v Německu. Jakým jazykem vlastně doma komunikujete?
Angličtina je u nás nejpoužívanější, ale já důsledně mluvím s dětmi česky a ony mi česky odpovídají. Kluci to mezi sebou dřív střídali podle toho, s kým si předtím povídali. Teď, asi pod vlivem mezinárodní školy, se mezi sebou baví anglicky. Ale aspoň je nutím, aby mluvili česky se sestrou, což se mi většinou podaří.
Ke svým českým kořenům se hlásíte i jinak, třeba podporou výstavby nového koncertního sálu ve svém rodném Brně. Existuje naděje, že bude skutečně dostavěn a vy si v něm jednou zazpíváte?
Zrovna před pár dny jsem šla kolem staveniště a zatím to tak nevypadalo. Ale zdání klame. Pevně věřím, že tentokrát celý proces došel daleko, je už vybrán architekt, akustik... Jsem pozitivní, určitě se to povede.
Brno jste vložila i do názvu svého nového labelu Brnofon, na němž už vyšlo CD swingových skladeb, které jste natočila s Ondřejem Havelkou. Jak chcete tuto značku profilovat?
Jasný plán ještě nemám, uvažovala jsem ale o tom, že bych ji spojila právě se ZUŠ a vydávala na ní nahrávky mladým, začínajícím hudebníkům.
S výjimkou prvních let vaší kariéry vás české publikum vlastně nikdy nevidělo v nějaké roli na divadelním jevišti. Dočká se někdy?
S operami je to složitější, kvůli rodině tyto produkce omezuji, protože obnášejí několik týdnů zkoušek a dlouhé odtržení od domova. Připravuji ale další koncertní projekty, teď třeba jeden nový s dirigentem Václavem Luksem a souborem Collegium 1704. Bude obsahovat italské barokní autory, včetně několika novodobých světových premiér. Vystoupíme s ním na podzim také v českých městech a natočíme ho na CD.
