RECENZE: Rakvičky Ireny Douskové život neosladí, ale zato potěší

Po sbírce básní Na půl vzduchu se Irena Dousková, kterou proslavila kniha Hrdý Budžes, vrací k próze, k dobám socialismu a k tomu, čemu rozumí nejlépe – dívčímu dospívání. Román Rakvičky vydalo nakladatelství Druhé město.

Spisovatelka Irena Dousková | foto: MF DNES

Je ulepené, parné léto v Československu osmdesátých let a dvacetiletá Róza se bláznivě zamilovala. Natolik, že se za svým milým vydává až do vzdálené Ostravy. Navzdory nemoci malé sestry, kterou bere s sebou, umírající tetě i vztahu s jiným chlapcem.

Konečně přece miluje, a proto mu už tentokrát neřekne ne, když se jí bude sápat pod sukni jako tehdy na záchodcích. Jenže cesta z Prahy do Ostravy tehdy ještě nebyla tak jednoduše sjízdná jako dnes, výlet se tak protáhne na několik dní. A před čtenářem Dousková pomalu otevírá příběh, který by vydal na poctivé letní road movie z dob socialismu.

Není to druhá Helenka

Aby nedošlo k omylu, Róza, rozená Růžena, rozhodně není nová Helenka Součková z trilogie započaté Hrdým Budžesem. Dousková ji neobdařila tak sympatickou bezprostředností, kterou si před lety získala tisíce čtenářů. Přesto obě dívky něco spojuje.

Tvrdohlavost, s jakou jsou schopné rozhodovat o svém životě a budoucnosti. Přesvědčení, že právě jejich pravda je ta nejpravdivější. Bohužel však stojí na křehkých základech, které neustále ohrožují obavy z dospělosti, nepřítomnost biologického otce, pro Douskovou typický prvek, a odpor k otčímovi.

Mladický fatalismus naštěstí vyvažuje dětský optimismus, který do příběhu přináší malá Péťa, Rózina nevlastní sestra. I přes akutní příušnice glosuje často nelogické chování Rózy s klidem a nadhledem.

Rakvičky

80 %

Irena Dousková

Druhé město, 2018, 226 stran

Stejně jako v předchozích knihách i v Rakvičkách Dousková baví plejádou trefných metafor, které by si měla nechat patentovat. Ať už píše o dívce, která „tvořila dojem přespříliš naditého taliánu“ nebo mluví o hmyzu, jenž se v létě vrhá k plamenu svíčky „s husovskou zatvrzelostí“.

Znovu, poprvé od vydání Dardy v roce 2011, se tak ke čtenáři vrací spisovatelka Irena Dousková ve své nejryzejší podobě. Plná energie, sarkasmu, pochopení pro své hrdiny i jejich životní patálie. Možná by propříště pomohlo se ještě trochu více spolehnout na dialogy než vnitřní lamentování. Nakladatelství by si pak před vytisknutím mohlo dát pozor na překlepy. I tak jsou ale Rakvičky radost.