Ovšem i přes svou cholerickou náturu má prý se svým manželem hercem láskyplný život. Jsou spolu čtvrt století nejen doma, ale mnohdy i v práci. Barbora Hrzánová a Radek Holub, dva výrazné herecké typy, spolu nyní hrají v novém představení divadla Kalich s názvem Kočka v oregánu. „Někdy mě irituje, ale výhod naší spolupráce je mnohonásobně víc,“ hodnotí Hrzánová.
Sice jsem na začátek měla připravenou jinou otázku, ale nemůžu se vynadívat, jak jste opálená. Kdepak jste se slunila od rána do večera?
Já jsem starý cikán a od května už standardně mívám rasové problémy ve společnosti. Tohle je moje normální barva. Musela jsem sem být nějak přesunuta z jiných životů a z úplně jiných krajů. (smích) Je ale pravda, že jsem byla se svojí rodinou, ačkoli Radek (manžel Radek Holub, pozn. red.) nemohl, na Srí Lance cvičit jógu a trochu cestovat.
Jóga, kterou zmiňujete, vám prý hodně změnila život a zklidnila vás. Sama jste o sobě před lety prohlásila, že díky ní už jste řízený cholerik.
Ano, teď už jsem řízený, ale svou podstatou stále cholerik. Když už se stane, že vybuchnu a ten proces výbuchu sopky Etny probíhá, tak už to vím a zvládnu to korigovat.
Pokud samozřejmě nejde o bezpečí, o život nebo se někdo nedotkne mých nejbližších – to už se pak člověk moc neřídí, to už prostě jedná. Ale jinak jsem v posledních letech ve spoustě situací sama překvapená, jak jsem je pěkně zvládla.
Dokážete dát třeba někomu pár facek?
To jsem za mých mladých let dokázala. Před časem mě pobavila moje báječná kamarádka Jana Boušková, která o mně říkala: No, Bára, to už je úplný beránek. Já jí pamatuju, když házela půllitry, klíči nebo po někom rovnou skočila. A já se zamyslela a povídám: Janičko, to je pravda! To já už vůbec nedělám. To jsem ale šikovná!
Fotogalerie |
Už jako dítě jste údajně byla pěkné kvítko. Dokonce jste již v páté třídě měla zajímavý kádrový posudek coby žákyně, která vyvolává reakční nálady. To je slušný výkon na páťáka!
Tehdy jsem na to koukala jako blázen, a hlavně moje babička na to koukala jako blázen! Nejhorší na tom je, že zpětně musím přiznat, že soudruzi měli pravdu. (smích)
Všechno to ale tkvělo ve svobodě. Dodnes, když mi někdo začne něco zakazovat, tak začnu dělat věci, které bych nikdy neudělala.
Přitom jste se ale učila dobře…
Ano, měla jsem samé jedničky, a to mě zachraňovalo. Problém byl s tehdejším školským zřízením. Ale myslím, že určité problémy bych měla možná i teď.
Každopádně doba to byla šílená a já se snažila svou zkušenost předat našemu synovi, aby věděl, co vše je možné dnes a v čem jsme žili my. Dnes je běžné, že si člověk brání svou identitu a může vejít do diskuze s pedagogem nebo nadřízeným. U nás veškerá debata byla něčím nepatřičným a zakázaným a brala se jako reakční projev nejen vůči jednotlivci, ale vůči celému systému.
Váš syn Antonín s vámi má jeden pěkný společný koníček, a sice hraní ve vaší kapele Condorango. Platí to stále?
V kapele hrál několik let na housle, basovou kytaru a zpíval, ale od září studuje v Paříži, kam se dostal na muzikálovou školu. Tím pádem jsem na nějakou dobu přerušila činnost Condoranga, protože bez něj už hrát nechci. Má takovou zvláštní vlastnost, že je světlonoš. Vnáší nejen na jeviště, ale i do vztahů mezi lidmi světlo.
Ta energie, kterou jsem vždycky měla s ním za zády, mi umožňovala jenom se na té úžasné vlně vézt. Bez něj to není ono.
Tento týden měla premiéru hra Kočka v oregánu, v níž hrajete i s vaším mužem Radkem Holubem. Vaše postava se mimo jiné trápí tím, co si počne, až děti odejdou z domova a zůstanou s manželem jen ve dvou. Vám teď něco takového nastalo. Jak to zvládáte?
Víte, strašně moc záleží na tom, jestli je vaše dítě v bezpečí a jestli je šťastné. Oba dva jsme s Radkem byli zvědaví, co to s námi provede, protože jsme taková hodně pevná rodinná jednotka. Kupodivu jsem se pak svěřovala svým přátelům, že jsem nejspíš krkavčí matka, protože steskem vlastně netrpím.
Často si telefonujeme a v dnešní době je hodně možností, jak být v kontaktu. To ale není to nejdůležitější. Vidím, jak je strašně šťastný a jak na sobě pracuje. Navíc spolu můžeme řešit profesní věci. Najednou ode mě vnímá pracovní postřehy jinak, protože teď se ho to samotného týká. Jsem jako matka moc šťastná.
Takže mateřská mise je splněna.
Tak trochu jsem si i oddychla, protože dva roky se snažil dostat na DAMU, pak i na JAMU a pokaždé ho nevzali. Dneska jim za to mockrát děkuju. Na školu, kde studuje dnes, brali patnáct lidí z dvou set přihlášených.
Tonda je mezi nimi jediný student, jehož rodným jazykem není francouzština. Jsem na něj hodně pyšná. Navíc v Paříži opravdu nikdo neví, kdo je Holub a Hrzánová, ani kdo byl můj táta. Je tam opravdu sám za sebe.
Smrt slavného otce i neobvyklá žádost o rukuOtec Barbory Hrzánové – filmová legenda Jiří Hrzán – zemřel tragicky v 41 letech. Tehdy bylo Báře teprve 16 let. Herec podlehl vážným zraněním, která utrpěl po pádu z 18metrové výšky, když se pokoušel vyšplhat do okna jedné ze svých životních lásek. Neštěstí se stalo v závěru natáčení filmu Prázdniny pro psa, kde hrál spolu s dětskou hvězdou Tomášem Holým. Bára Hrzánová se svým otcem nevyrůstala v jedné domácnosti. S její matkou Věrou Hrzánovou se rozvedl, když byla jeho dcera ještě malá.   S hereckým kolegou Radkem Holubem je Hrzánová už přes dvacet let v manželství. Vzali se po velmi krátké známosti, a jak později Holub vzpomínal, byla to láska na první pohled. „Když jsem Báru viděl v Rackovi jako Ninu Zarečnou, byla tak úžasná, že jsem ji požádal o ruku. Byla dost překvapená a namítla: ‚Vždyť jsme spolu vůbec nechodili.‘ Tak jsem ji vzal za ruku a celou noc jsme chodili po městě podél Vltavy,“ uvedl v jednom z rozhovorů. |
Jak už zaznělo, v novém představení divadla Kalich hrajete spolu s vaším mužem. Má společná práce nějaké nevýhody?
Jenom zdánlivé, protože když s někým žijete čtyřiadvacet let – a to láskyplně, tak do sebe navzájem dokonale vidíte. Poznáme to, co nepozná ani režisér, a už vůbec ne divák.
Takže mě samozřejmě občas dokážou iritovat nějaké věci, které vím, že by Radek dělat nemusel, protože si kvůli nim zbytečně odjímá energii. To samé má on u mě. Máme v sobě vzájemně takové strážce. S touhle „přepéčí“ můžete občas narazit a ten druhý se cukne a nehnete s ním. Ale jsou to spíš marginální věci. Výhod téhle naší spolupráce je mnohonásobně víc.
Ještě bych se na moment ráda vrátila k vašemu dětství. Vy jste prý jako malá závodila ve skocích do vody. Jak jste se k takovému, na české poměry netradičnímu sportu dostala?
V Budějovicích byla nová krásná plovárna a na základní škole mi moje spolužačka vyprávěla, že začala chodit na skoky. Já jsem vždycky byla takový vodník, takže jsem to šla zkusit také. Jak jsem byla malá, tak hned na prvním tréninku jsem předvedla, že nemám moc pud sebezáchovy, protože mi bylo jedno, z jaké výšky skočím. Předtím mě už přemlouvali, abych chodila na plavání, protože i bez tréninků jsem se dobře umísťovala na školních závodech. Jenže když jsem pozorovala, jak ta děvčata jenom plavou tam a zpátky, připadalo mi to jako hrozná nuda. Kdežto skoky, to bylo něco jiného. Skočilo se do vody, vyplavala jste, dostala nějaké připomínky a šla do fronty, kde probíhal ten život!
Takže jste skákala do vody, abyste mohla stát ve frontě?
Jasně! Abych si mohla povídat. (smích) Pak se zjistilo, poměrně záhy, že nejsem soutěživý typ. A to je ve sportu docela na závadu. Hlavně závody mě vůbec nebavily. Chtěla jsem už mít odskákáno a bylo mi úplně jedno jak.
To tedy musela být výhra, mít vás ve sportovním klubu.
Ano! Já jsem si dávala mimořádně záležet na tom, když jsem vylézala z vody a pak mě také bavilo chodit kolem bazénu v županu s logem. Závodila jsem dokonce s Heidemarií Greckou, naší pozdější olympioničkou. Ona byla vždycky první a já poslední. Ona šla pak do reprezentace. Mě tam jaksi nikdy nikdo neoslovil. (smích) Přitom jsme mohly být dobrý tým. Ona mohla skákat a já vylézat.
