Do koncertu zbývá pár hodin a pražské Divadlo Archa, kde má Jessie Ware zahrát, zažilo menší potopu. Prozatím není jasné, jestli se kvůli poškození elektrotechniky nebude muset zrušit, zpěvačka však zůstává v klidu. „Mateřství mě naučilo trpělivosti,“ vysvětluje s úsměvem.
Jak se vám zpívá s vědomím, že máte dceru v zákulisí?
Je to nádherné, ale zároveň velmi únavné.
Cítíte se kvůli tomu pod větším tlakem?
Kvůli tomu ne, to spíš s každou novou deskou přichází větší a větší tlak. V začátcích jsem to tak ale neměla. Moje vydavatelství ode mě totiž tehdy nic moc neočekávalo. Nebyla jsem pro ně něco extra. S první deskou jsem si připadala, že mám štěstí, s druhou jsem si říkala, co se to sakra děje, a teď už tomu nerozumím skoro vůbec.
A co vás tedy stresuje teď? Sláva a úspěch?
To ne, nepřipadám si slavná. Nevedu hvězdný život. Kdybych se teď šla projít po Praze, je velmi nepravděpodobné, že mě někdo pozná a bude se chtít fotit, povídat si.
Začínala jste jako vokalistka. Chtěla jste u toho zůstat?
V hodně divokých snech jsem si představovala, že jsem slavná a úspěšná jako Jennifer Lopezová. Každá z nás by jí přece chtěla tak trochu být, ne?
To bych neřekla, ale pokračujte.
Bylo mi ale jasné, že se to nikdy nestane. A taky se to nestalo! Nicméně práce vokalistky mě bavila, byla jsem součástí týmu, jezdila po světě, vzpomínám na to ráda.
Kdy jste si uvědomila, že v této roli už se na scénu nevrátíte?
Nebyl to jeden moment, kdy by se mi najednou v hlavě rozsvítilo a já si řekla - budu sólová zpěvačka. Zásadní moment ale určitě byla nominace na hudební cenu Mercury Prize.
Jessie Ware Narodila se v Londýně. Chvíli se živila jako novinářka, pak dělala vokalistku zpěvákovi Jacku Peñateovi. V roce 2012 jí vyšla první deska Devotion, o dva roky později následovalo album Tough Love. Mezi její největší hity patří písně Say You Love Me, Selfish Love nebo Alone. Právě ta pochází z aktuální nahrávky Glasshouse. |
Napadlo vás někdy dříve se přihlásit do pěvecké soutěže? V Británii jsou jich mraky.
Ano, to jsem si zkusila. V sedmnácti mě přihlásila máma, ale neprošla jsem přes první kolo. Tehdy mě to moc netrápilo. Brala jsem to jako zkušenost. Mě spíš bavilo se na takové soutěže dívat, někdy jsem to možná i přeháněla. Dokud něčí slávu nepostavili čistě na jeho nešťastném osudu, tak mě to bavilo.
Jak je možné, že jste s tak výrazným hlasem nepostoupila v soutěži dál?
Šlo o to, jak jsem vystupovala. Přišla jsem do místnosti s hlavou dolů, zírala do země, pomalu jsem je ani nepozdravila.
Takže jste měla problémy se sebevědomím?
Mám je pořád! Cítím se nejistá v tolika věcech. A teď to nemyslím nijak špatně, ale kvůli nové desce pořád mluvím s novináři o sobě a své hudbě a není mi to moc příjemné. Chci prostě zpívat.
Na vaši aktuální nahrávku Glasshouse přispěl Ed Sheeran. Jak se s ním pracuje?
On si je tak jistý ve všem, co dělá. To je neskutečné. V nejlepším slova smyslu si je vědom svého talentu. To mě zároveň fascinuje a hlavně inspiruje! Napsala jsem s ním své nejoblíbenější písničky.
Jak vypadá jeho tvůrčí proces?
Ed Sheeran nepotřebuje nějaké zvláštní zacházení nebo prostředí, aby mohl psát hudbu. Pokud má u sebe kytaru, je to všechno, co potřebuje.
Podílela jste se na soundtracku k Padesáti odstínům šedi. Je to proto, že jste s autorkou knihy E. L. Jamesovou dřív pracovala?
Je možné, že mě oslovili i kvůli tomu, ale nikdy jsem po důvodu nějak nepátrala.
Máte tu ságu ráda, nebo to bylo spíše byznysové rozhodnutí?
Když jsem slyšela, kdo všechno se bude na soundtracku podílet, zaujalo mě to. Takže šlo spíš o velkou příležitost, u níž jsem nechtěla chybět.
