Šindelka před sebe společně s kolegou Vojtěchem Maškem postavil složitý úkol – sepsat příběh inspirovaný kuřimskou kauzou. Hrůzným případem týrání, který dodnes nedá spát vyšetřovatelům ani novinářům. Nejen kvůli brutalitě, které byly vystaveny jeho oběti, ale hlavně kvůli neřešitelnému spletenci zločinů, lidí na něj napojených a jejich identit.
Svatá Barbora je však fikce. Nejde ani o literární reportáž, ani dokument, jak by mohli někteří očekávat. Autoři některé aspekty případu výrazně pozměnili, přidali mu filozofický přesah a hlavně dva týrané chlapce, jejichž fotografie tehdy velmi nešťastně obletěly celé Česko, z příběhu vyřadili úplně.
Jádro vyprávění tvoří osud Barbory Škrlové a mnoha jejích dalších já, hlavní hrdinkou je však přesto novinářka Andrea, která se snaží zjistit, kdo v úplném prapůvodu tahal za nitky, úkoloval odsouzené a sám zůstal neodhalen. Proč si tvůrci za protagonistku zvolili právě ji, je jasné – pouze jí dokážou porozumět do té míry, aby mohla nést příběh.
Rozřešení ale od autorů nečekejte. Šindelka už sice dříve přiznal, že nejprve měli s Maškem ambici celé věci přijít na kloub, čím hlouběji se ale do ní bořili, tím více tušili, že odpověď na své otázky nedostanou. Přesto komiks svědčí o tom, jak hloubkovou rešerši autoři museli provést, a obrázek výše je toho důkazem. Přehlednější mapu případu snad neposkytla ani média.
Proto všechna čest nejen Šindelkovi s Maškem, ale také kreslíři Markovi Pokornému, který zvládl na jedné straně vše uspořádat přehledně a pragmaticky, na straně druhé však se silným emocionálním nábojem, který nejvíce vyzní při vyprávění o vzniku Hnutí Grálu, ale také při prvotní „proměně“ Barbory Škrlové v dítě. Znamenitě si hraje s barvami, které v jednu chvíli svou pestrostí tvoří mrazivý protiklad k zobrazované hrůze a v druhou chvíli svou ponurostí čtenáři svírají hrdlo.
Obálka komiksu Svatá Barbora
Vytknout se příběhu dá snad jedině jeho povrchnost a zkratkovitost v zobrazování novinářské práce. Ne každý investigativec dnes musí na počkání vykouřit krabičku cigaret, pít hektolitry kávy a vypadat jako Frankenstein. To se však tvůrcům dá odpustit. Laik si toho zbytečného stereotypu pravděpodobně ani nevšimne.
Svatá Barbora vyžaduje od čtenáře alespoň částečnou vyrovnanost ve chvíli čtení. Nevyspání, kocoviny, rozchody, hádky nejsou tím správným momentem, kdy po komiksu sáhnout. Čím hlouběji se čtenář do příběhu noří, tím více jej pohlcuje neodbytný pocit bezmoci a úzkosti – obětí, aktérů, autorů.
Až knihu uzavře, nevyběhne do ulic a nepůjde objímat stromy. Bude bojovat s vlastní nejistotou a strachem. Protože není horšího zjištění, než že cesta za odhalením šílenství vede k němu samotnému. A těžko hledat způsob, jak se ubránit. Všechna čest autorům, že se při tvorbě komiksu nezcvokli.
