Právě bouřlivým temperamentem, spojeným s nezaměnitelně zabarveným hlasem a výjimečnou technikou, s níž svůj malý hlas ovládá, vyvolává Bartoliová už dvacet let nadšení, ale i diskuse.
V Praze byla několikrát, pokaždé se zcela jinou dramaturgií. Programy jejích koncertů, většinou navázané na nahrávky, totiž nikdy nejsou univerzálně „spíchnuté“, vždy jsou pečlivě připraveny a sledují konkrétní téma či dokonce příběh. Ať už to byl svět kastrátů, Antonia Salieriho nebo třeba slavné divy 19. století Marie Malibranové.
Nejinak tomu bylo na čtvrtečním koncertě v Dvořákově síni Rudolfina. Bartoliová tentokrát vybrala árie 17. a 18. století, v nichž lidský hlas vede dialog s violoncellem. Vytvořila tandem s argentinskou cellistkou Sol Gabettou, jejíž tón s mezzosopránem Bartoli perfektně ladí - je podobně štíhlý a jemný. Obě umělkyně si zjevně rozumí i muzikantsky a perfektně se doplňují. Árie od Antonia Caldary, Domenika Gabrielliho, Georga Friedricha Händela nebo Hermanna Raupacha se poslouchaly báječně.
Gabetta navíc zahrála Koncert pro cello a orchestr od Luigiho Boccheriniho. Celý večer doprovázel soubor dobových nástrjů Cappella Gabetta, který vede bratr cellistky Andrés Gabetta.
Jistě, budeme-li poměřovat letos jednapadesátiletou Bartolivou tou třicetiletou, dalo by se poznamenat, že legato je možná o něco méně plynulé nebo že virtuózní pasáže už dnes dají trochu námahy. Ale v tom, co je její značkou celá léta, Bartoliovou nikdo nepřekoná, totiž ve schopnosti předat emoce naprosto přirozeně a spontánně, přitom ale nepřekročit hranici vkusu a vtáhnout publikum 21. století do často pozapomenuté hudby.
Po prvním přídavku, ohnivé skladbě španělského skladatele 18. století José de Nebry, zazpívala Bartoliová sentimentální italský šlágr Non ti scordar di me, oblíbený zvláště tenory. Z bezobsažného „slaďáku“ se zničehonic vyloupla intimní píseň, v níž slova i tóny něco znamenají. A to je také velké umění.
