Kdy pro vás začínají vánoční dny?
Pokud se to týká dárků pro mé blízké a ty, co mám ráda, tak na ty myslím celý rok. Nenechám si listopad a prosinec kazit sháněním dárků. Já dokonce ani nemám ráda takové ty vánoční řady v obchodních domech. Tam vůbec nechodím. O tom podle mě Vánoce nejsou. Mají být časem klidu a rozjímání, ne sháněním nějakých dárků. Já je mám nastřádané během roku. Potíž je pak je najít, kde všude jsou schované. Ale nějak se mi to daří.
Děláte každoročně akci v Pražské křižovatce. Vzpomínáte si na den, kdy se vám vánoční projekt Mikulášského bazaru zrodil v hlavě?
To vím přesně. Bylo to v době, když jsem měla v roce 2005 na pětkrát zlomenou nohu a byli jsme s manželem v New Yorku, kde on psal svou poslední hru Odcházení. Byla jsem opravdu imobilní a odkázaná na invalidní křeslo. Tenkrát jsem se snažila vymyslet nějaký projekt, který by nadaci Vize 97 nějakým způsobem povýšil, sdružil ostatní nadace k sobě a podpořil její vzájemnost. A to se mi právě podařilo v tom Mikulášském bazaru, kde je zhruba osm až deset institucí. Vzájemně se poznáme, ty instituce si mohou prodávat své výrobky, a výdělky mohou dávat na své vlastní účely, programy a projekty. A ještě se tady setkají lidé, kteří se setkat chtějí a kteří neměli za celý rok tu možnost. Je to přece krásné, že si cizí lidé podávají ruce, objímají se, zpívají koledy. To je přesně to, co v adventní čas má být.
Jste pověrčivá? Je to třináctý ročník.
Vůbec nejsem pověrčivá. Ba naopak, je to pro mě krásné číslo, protože je vidět, že jsou lidé spokojení a my už dnes můžeme říkat, že děláme tradici.
Vypadáte skvěle, kde berete elán a energii? Je to třeba i tím, že stále hrajete v divadle?
Může to být i tím. Hraji v Její pastorkyni kostelničku. Na takovém tom koláči popularity to teď zvítězilo jako nejoblíbenější představení, zvláště u mladých lidí. Druhá má veliká role je královna Eleonora ve Lvovi v zimě. Toto představení je neustále vyprodané, takže na to vás také zvu, ale možná, až o to nebude takový zájem. Sama nemohu sehnat lístky pro své známé.
Dagmar Havlová
Nedávno jste pokřtila knihu jednoho z nejlepších přátel vašeho muže, pana Urbánka. Je občas příjemné být za čestného hosta než za organizátora?
Určitě ano. Ale já i ty akce moc ráda připravuji. Co se týče Zdeňka Urbánka, to mě oslovil jeho vnuk David Dušek, jestli bych tu knihu nepokřtila. Já souhlasila a byla jsem moc ráda, protože to pro mě skýtalo i velmi milá setkání s lidmi, které jsem poznala přes mého muže. Bylo to krásné ohlédnutí do světa, který jsem poznala společně právě s Vaškem.
Co byste si přála vy pod stromeček a do nového roku?
Jestli to není předčasné, tak bych si přála zdraví. To je naprosto elementární. Potom bych si přála pohodu, klid, harmonii, souznění. Přála bych si, aby mé přítelkyně zůstaly nadále takové, jaké jsou, abych měla kolem sebe co nejvíce pozitivních lidí, kteří mě nikdy nezklamou a nezradí.
