RECENZE: Hrůza a šílenství v Metropolitní. Přiletěl Anděl zkázy

Skupina vznešených hostů přijde do noblesního domu na večeři, ale z jakéhosi nevysvětlitelného důvodu nikdo z nich nedokáže odejít. To je výchozí situace filmu Anděl zkázy režiséra Luise Buñuela - a také opery Thomase Adèse, kterou do kin odvysílala Metropolitní opera.

Světovou premiéru měla loni na Salcburském festivalu a Metropolitní opera ji nyní uvedla pod taktovkou samotného skladatele. Ten už na této scéně před pěti lety nastudoval svou operu Bouře, rovněž odvysílanou do kin.

Thomas Adès: Anděl zkázy

65 %

Dirigent: Thomas Adès

Režie: Tom Cairns

Přímý přenos z Metropolitní opery, Cinestar Anděl, Praha, 18. listopadu 2017

Opera jako žánr přirozeně stojí na jiných základech než film a disponuje jinými prostředky, je tedy otázka, nakolik se filmový účinek – v tomto případě surrealistická atmosféra a hořce vtipná společenská satira – podaří přenést do úplné jiného světa. První jednání tomu nenasvědčuje. Odvíjí se jako spíše nezáživná zpívaná love story mezi jednotlivými účastníky večírku.

Opera však má jednu výhodu: dokáže vyhrotit emoce na nejzazší možnou mez. A k tomu postupně dochází s tím, jak atmosféra houstne, jak vznešená společnost, lapena v záhadné psychologické pasti, odhazuje své masky, odhaluje zvířecí instinkty a postupně se propadá do šílenství. Ostatně ne náhodou patřily v minulých epochách scény šílenství k vrcholným momentům operních děl…

Libreto Toma Cairnse, jinak též režiséra inscenace, je přímočaré a poskytuje Adèsovi podklad k vykreslení stupňujícího se utrpení a děsu. A britský skladatel neváhá použít takříkajíc vše, co je po ruce. Dechy, bubny nebo kvílící Martenotovy vlny. Do burácející zvukové hmoty vsazuje kratší lyrické úseky, připomínající dueta či árie, z nichž nejpůsobivější je asi „ukolébavka“, při níž jedna z žen místo dítěte houpe hlavu ovce, jejíž tělo si vyhladovělí hosté předtím upekli na ohni přímo v salonu.

Toho medvěda známe

Je v tom hodně vnějškové útočnosti a popisnosti, snad i triviálnosti, nicméně gradace a mocný emocionální účinek se produkci nedá upřít. Napětí vydrží až do konce, stejně záhadného jako celý děj. Inscenaci lze vlastně vnímat nezávisle na filmové předloze, a to hlavně zásluhou početné sestavy sólistů, kteří se doslova vtělují do bytostí zachvácených děsem a současně zvládají party na hraně zpívatelnosti. Ať už to je sopranistka Amanda Echalazová v roli hostitelky Lucie de Nobile, Alice Coote jako Leonora Palma, Audrey Luna jako zpěvačka Leticia, která se hlasově pohybuje doslova ve stratosféře obsahující i tříčárkové a, nebo John Tomlinson jako lékař Carlos Conde.

Metropolitní opera neponechává nic náhodě, zvlášť v oblasti marketingu, a tak ještě před začátkem přenosu prezentovala před kamerami tři živé ovce, které v příběhu mají sloužit pro povyražení hostů, nakonec jsou ale jimi snědeny (přirozeně jen „jako“, za scénou). Další zvíře, medvěd, už byl celý pouze „jako“, a pakliže to mělo být surrealisticko-groteskní zjevení na vrcholu hrůzy, tak na operním jevišti účinkovalo právě opačně. Zvláště český divák skoro čekal, že aktér sundá medvědí hlavu – a i když to nebude Vašek z Prodané nevěsty, tak se vše vyřeší.