Jako každý rok byl i letos program vybrané festivalové soboty rozprostřen na celý den, během něhož se střídaly zábavné dílničky pro děti s vystoupeními žákovských i jiných souborů. Letos například před Rudolfinem jamovalo bubenické seskupení Samba Band nebo jazzový orchestr Sax & Rhythm Junior.
Tato zábavná všehochuť je zarámována dvěma kratšími koncerty – dopoledním matiné a pozdněodpoledním pořadem pro rodiny s dětmi.
Přínos těchto akcí, připravených podle hesla „škola hrou“, je nesporný, diskutabilnější je ono matiné, v němž dostávají prostor „neobvyklá“ pojetí hudby Antonína Dvořáka (jak stojí v tištěném programu). Loni se pod tím rozuměla Novosvětská symfonie v podání belgického souboru dobových nástrojů Anima Eterna Brugge (zahrál i Dvořákova Vodníka), letos poněkud překvapivě opět Novosvětská, opět na dobové nástroje, ale tentokrát s českým ansámblem Musica Florea a dirigentem Markem Štrynclem. Také on podobně jako vedoucí belgického souboru Jos van Immerseel poskytl publiku stručný výklad, z něhož opět víceméně vyplynulo, že Dvořák by dnešní interpretaci své skladby nepoznal.
Dnešní posluchač zase téměř nepozná Novosvětskou v podání Štrynclova souboru. Je to dobře, nebo špatně? Nejde jen o sušší, drsnější a rovnější zvuk, ale hlavně o vztah k rytmu nebo k legatu. Z celého provedení totiž nejvíce utkvělo v paměti časté glissando, neboli určitý klouzavý způsob spojování tónů, na nějž Štryncl upozornil i ve své krátké promluvě, který ale dnešnímu posluchači může znít jako rušivé mňoukání. Možná to chtělo navíc i podrobný výklad v tištěném programu a ne jen pár povšechných vět o vzniku skladby.
Ale i tak otázka, co je „autentické“, ať už v hudbě baroka nebo 19. století, nebude nikdy definitivně zodpovězena - tedy pokud nebude vynalezen přesun v čase - a každé pojetí bude koneckonců jen fantazií dirigenta a hudebníků. Dobově či moderně, hlavně by to mělo být muzikantsky sdělné – a přesné. A van Immerseel se svým souborem jakoby dokázal mnohem více využít všech možností nástrojů a z frází vytěžit živý hudební obsah, ne pouze nápadné až křiklavé rozdíly oproti „modernímu“ pojetí. Jinak řečeno, van Immerseel byl možná méně „autentický“, ale o to více tvořil po svém skladbu, Štryncl na ní demonstroval (údajné) rozdíly mezi hraním dnes a v minulosti.
Kromě Novosvětské soubor zahrál ještě Dvořákův málo známý hymnus Dědicové Bílé hory, na text Vítězslava Hálka. Dvořák jím kdysi na sebe poprvé výrazněji upoutal pozornost, dnes ale toto dílo působí archaicky, jako příliš poplatné své době. A to hlavně vlasteneckým textem, jenž dnešní divák nutně vnímá jako komický.
Pochybnosti vyvolal i odpolední koncert. V minulých letech publikum bavili hudební komici, letos Jiří Lábus četl pohádku Kdo je na světě nejmocnější, respektive vstupoval do stejnojmenné baletní suity Bohuslava Martinů, kterou hrálo saxofonové kvarteto Clair-Obscur. A i když je Lábus dobrý vypravěč, výsledkem mechanického střídání hudby a slova byla rozvleklost a je otázka, zda takové podání děti v Dvořákově síni zaujalo. Spíš to chtělo oslovit některý z baletních souborů a nabídnout skutečně divadelní ztvárnění bajky o myším králi, jenž pro svou dceru hledá nejmocnějšího ženicha.
Baborák a jeho hosté
Kromě Rodinného dne začala navíc komorní řada, letos sestavená hornistou Radkem Baborákem. První dva večery představily celou řadu hudebníků a nabídly pěknou porci muzicírování. V pátek v Rudolfinu zaujal kromě samotného Baboráka houslista Daishin Kashimoto, jinak koncertní mistr Berlínských filharmoniků, a pianista Denis Kožuchin. Jejich provedení Brahmsova Tria pro lesní roh, housle a klavír bylo skvěle sehrané, a také Beethovenův Septet Es dur se povedl. Baborákova vlastní úprava Bachova Ricercar z Hudební obětiny, do níž zapojil kromě horny i dvoje housle, violu, cello, kontrabas a basklarinet, byla netradiční, ale nepotlačující původní myšlenku romantickým obalem.
Nedělní večer se v Anežském klášteře vystřídalo dvacet různých hudebníků, českých i zahraničních, v různých skladbách vyžadujících různé nástrojové kombinace. Přesto nevznikal dojem, že skladby byly secvičeny horkou jehlou. Kromě Mozartova Kvintetu Es dur a Dvořákovy Serenády d moll se zapsal do paměti zvláště Sextet Krzysztofa Pendereckého, silná, expresivní skladba na pomezí tonality a atonality, jako většina autorových skladeb náročná, ale i komunikativní, a to nejen vnějškovou „atrakcí“ spočívající v tom, že hornista na chvíli odejde z pódia a hraje za scénou.
Vedle Pendereckého pak Kvintet pro lesní roh a smyčcové kvarteto od téměř neznámého britského skladatele první poloviny 20. století Yorka Bowena svou poklidnou pozdněromantickou náladou skoro uspával, ale dal se brát jako informace o tom, co také bylo napsáno pro lesní roh.
Skutečná zkouška ohněm pro všechny zúčastněné muzikanty přijde ve čtvrtek, kdy společně zasednou v novém Festivalovém orchestru Dvořákovy Prahy a zahrají pod Baborákovou taktovkou mimo jiné i Beethovenovu Symfonii č. 3.
