RECENZE: Představení u Stalina vylepšují pejskaři, turisté i zevlouni

Jinde je všechno stejné. Tato cynická poznámka uvádí neméně cynický text z pera francouzského dramatika Bernarda-Marie Koltése. Ten své dílo uváděné pod českým překladem Tu noc těsně před lesy napsal jako devětadvacetiletý, před čtyřiceti lety.

Dlouhá doba nijak neubírá na aktuálnosti inscenace, kterou představilo pražské Divadlo X10 sídlící ve Strašnicích. Zdejší scéna hru vybrala jako jeden ze čtyř textů, které během léta uvádí ve své produkci pod širým nebem na místě bývalého Stalinova pomníku. Prostoru pod metronomem se nyní všeobecně říká „na Stalinu“ a vedle občerstvení sem lze v létě zajít na filmovou projekci či právě divadlo.

Kus Tu noc těsně před lesy je monodramatem, divák se setkává s bezejmenným frustrovaným mladíkem, který se ocitl v cizí společnosti. Nevíme, zda jeho pocit vyděděnosti a pociťovaný odpor ostatních má základ v jiném vyznání, barvě pleti, či rozvolněné sexuální orientaci, ale to není důležité. Aniž bychom museli nutně hledat asociace s dnešní dobou, stojí před námi nadčasový text o nenávisti a sociálním vykořenění. Tvůrci v čele s režisérem Ondřejem Škrabalem si toho jsou dobře vědomi a nemají zapotřebí text násilně aktualizovat.

Jediným hercem, který v Koltésově monologu předstoupí před publikum, je Michal Balcar. Oděný zcela do černého odříkává procítěně svůj part směrem k torzu figuríny i k obecenstvu. Tuny slov podává uvěřitelně, a když je třeba, nebojí se trochu přehrávat.

Atmosféru letního uvedení pomáhá budovat blížící se soumrak a pak skutečnost, že se hraje v podstatě na pěší zóně.

Tu noc těsně před lesy

80 %

Divadlo X10 (letní hraní Na Stalinu)

psáno z uvedení 8. srpna 2017

režie: Ondřej Škrabal

hrají: Michal Balcar

Kolem Balcara stále proudí chodci, bruslaři, cyklisté. Ať už to jsou děti, pejskaři, turisté, zevlouni či seriózní pánové na cestě z práce, všichni dodávají hrdinově výpovědi na autenticitě.

I díky nim je snadné přenést se do potemnělé atmosféry bezejmenného města těsně před výbuchem nepokojů. Balcar kolemjdoucích s přiměřenou dávkou drzosti vtipně využívá. Vznikají tak neopakovatelné momenty, které občas kouzelně souzní s odříkávaným textem. Svůj úkol plní i nervní živá hudba, již vytvořil Aid Kid.

Nabízí se samozřejmě otázka, jak představení funguje na kamenné scéně přímo ve Strašnickém divadle, kde je zážitek logicky ochuzen o přidanou hodnotu volného prostoru. Uvedení „na Stalinu“ se však ukázalo jako vynikající dramaturgický tah.