Americká kapela, která se proslavila písničkami o surfování a jedinečnými harmoniemi hlasů, u nás totiž poprvé a dosud naposledy hrála v roce 1969. Rok po sovětské okupaci působila vystoupení legendární skupiny za železnou oponou, konkrétně v Praze, Brně a na festivalu Bratislavská lyra, jako malé zjevení.
Nadšený Neckář
Hudební publicista Jiří Černý tehdy navštívil koncert 17. června v pražské Lucerně, byl i na Bratislavské lyře a vzpomíná především na Mika Lovea, bratrance sourozenců Wilsonových. „Během koncertu velmi často komunikoval s publikem. Ukazoval symbol véčka, hovořil o Dubčekovi, i když ten byl již dávno Husákem sesazen. To bylo ale publikem velmi vřele kvitováno. Lucerna naplněná k prasknutí, dokonce bych řekl, že přetřískaná,“ tvrdí Černý. „Slavnější kapela tu předtím a až do příjezdu Rolling Stones v roce 1990 ani potom nebyla,“ dodává.
Faktem je, že Beach Boys byli tehdy na vrcholu a jejich deska Pet Sounds z roku 1966 patří dosud k nejoceňovanějším pilířům moderní hudby. V polovině šedesátých let byli jednou z mála kapel, která mohla soustavně konkurovat Beatles, obě skupiny se navzájem klaněly svým deskám (a ovšem se jedna druhou snažila novou nahrávkou trumfnout), až beatlesovský Revolver vedl k nervovému zhroucení Briana Wilsona, do té doby jednoznačně vůdčí osobnosti Beach Boys.
Jedinečným zážitkem byla československá zastávka Američanů i pro Václava Neckáře, který tehdy působil ve skupině Golden Kids a ze svého pohledu obdivoval hlavně jejich vokální dovednosti. „Byla to zřejmě první kapela, která takto uměla zpívat jako kvartet. My s Helenou Vondráčkovou a Martou Kubišovou jsme také často vícehlasy zpívali, ale jejich písně jsme nezařazovali. Na koncert Beach Boys v roce 1969 si pamatuji samozřejmě dodnes,“ líčí Neckář.
Byla tu i další specifika. Třeba že kapela dostala na tuzemské poměry astronomický honorář ve výši 130 tisíc korun, pro srovnání, tehdy předskakující Synkopy 61 braly 1 500 korun. Ovšem pro Beach Boys byly československé koruny, v cizině nesměnitelné, vlastně k ničemu.
„Druhý den odlétali do Helsinek, tak vykoupili celý letištní bar, všechny flašky si vzali s sebou do letadla. Jejich bedňáci dávali lidem, kteří byli na letišti, peníze, aby za ně tahali aparaturu,“ vzpomíná kytarista a zpěvák Synkop 61 Petr Směja.
Neckář má dodneška na koncert vzpomínku v podobě několika singlů, které tehdy od skupiny dostal. „Těším se, že je teď v Praze znovu uslyším a uvidím, protože tehdy v té Lucerně, celí v bílém, byli skvělí,“ říká.
Kdo chybí
Beach Boys ročník 2017 jsou už samozřejmě trochu jiná kapela, i do nich se zakousl zub času. Dobře to dokumentuje koncertní záznam Good Timin’: Live at Knebworth England 1980 vydaný v roce 2002. V doslovu k vystoupení, mimochodem brilantnímu, zazní, že bubeník Dennis Wilson v roce 1983 prohrál boj s alkoholem a po celodenním popíjení se ani ne měsíc po svých devětatřicátých narozeninách utopil, když spadl přes palubu jachty v losangeleském Marina del Rey.
Kytarista Carl Wilson, jehož hlas je už navždy zvěčněný v hitech jako God Only Knows nebo Good Vibrations, zemřel na rakovinu plic v únoru 1998.
Ze tří bratrů Wilsonových tak zůstává pouze nejstarší Brian. Ani ten už však podle všeho dneska s Beach Boys nevystupuje. Z původní a nejslavnější sestavy kapely, kterou v šedesátých letech tvořili Mike Love, už zmíněný bratranec ústředního tria, a jejich kamarád Al Jardine, už v dnešní koncertní podobě Beach Boys funguje jen Love. Šestasedmdesátiletý zpěvák s nezbytnou kšiltovkou na hlavě bude tedy jako pamětník zlatých časů největším lákadlem i pražského koncertu.
Vícehlasy zůstaly
Doplní jej klávesista Bruce Johnston, jenž v kapele hrál na přelomu 60. a 70. let a od roku 1979 v Beach Boys zakotvil nastálo. Zbytek ansámblu tvoří bubeník John Cowsill, kytaristé Jeff Foskett a Scott Totten, baskytarista Brian Eichenberger nebo saxofonista Randy Leago.
Co by mělo zůstat zachováno, to jsou tradiční vícehlasy, kterými se Beach Boys proslavili. A samozřejmě jejich nestárnoucí hity.
