RECENZE: Vídeňští filharmonikové Mou vlast ochudili, ale i ochutili

Zahajovací koncert letošního Pražského jara měl už dlouho předem punc mimořádné události. Kombinace Vídeňských filharmoniků a Daniela Barenboima, to tu ještě nebylo. Čekalo se tedy, co společně vnesou do Smetanovy Mé vlasti.

Vídeňští filharmonikové a Daniel Barenboim na zahajovacím koncertě Pražského jara | foto:  Michal Růžička, MAFRA

Cizí orchestry se jistě nezvou do Prahy proto, aby hrály český repertoár „po česku“. Vídeňští filharmonikové jsou navíc – co do hráčských kvalit a vyrovnanosti nástrojových skupin - jednoznačně nejlepší ze zahraničních orchestrů, které kdy Mou vlast u nás provedli. Dirigent Daniel Barenboim pak k celému projektu přistoupil jako k velké umělecké výzvě a z Mé vlasti učinil něco jako téma své letošní sezony.

Koncert ovšem začal bizarní příhodou, která nejspíš vstoupí do dějin stejně jako samotné získání tohoto vídeňského tělesa pro vstupní koncert. Do zvuku harf v úvodu Vyšehradu se totiž začalo hlasitě projevovat malé dítě, které s sebou vzali zahraniční turisté. Dirigent hru přerušil a čekalo se, až rodiče s potomkem najdou východ ze Smetanovy síně.

Napodruhé už všechno klaplo, takže posluchač konečně mohl začít uvažovat, co Vídeňští filharmonikové do Mé vlasti vnesli a o co ji ochudili. Jistěže ji ochudili o zvukovou opulentnost, zakulacenost a onu vřelost, která dýchá z některých starých a ještě starších nahrávek České filharmonie.

Bedřich Smetana: Má vlast

80 %

Vídeňští filharmonikové

dirigent Daniel Barenboim

Pražské jaro, Smetanova síň Obecního domu 12. května 2017

Prostě proto, že jejich zvuk je „vytrénovaný“ na jiném repertoáru, je štíhlý a jasný, což v některých melodických úsecích (třeba v básni Z českých luhů a hájů nebo i ve Vltavě) mohlo působit až ploše. Barenboim si navíc liboval v poměrně velkých kontrastech, které vnášel do všech částí. Před ušima a vlastně i očima se odehrávaly zvraty od divoce rozvířených pasáží až po zpomalené úseky, kdy se tok hudby téměř zastavil, a to doslova, protože Barenboim v podstatě přestával dirigovat.

Dlužno dodat, že čtyřiasedmdesátiletý maestro si tyto „zastávky“ očividně vychutnával. Byla v tom nesporně dávka exhibicionismu a vnějšího efektu na hraně únosnosti, celkové soudržnosti skladby a souladu s notami.

Vyšlechtěný zvuk

Ovšem „Vídeňáci“ vytáhli protihodnotu, kterou mají jenom oni. Nezpívají sice po česku, ale jejich báječně zkultivovaný, svítící a ladný zvuk naplňoval Smetanovu síň a nehrubnul ani v nejvyšších fortissimech. Všechna sóla byla interpretačním zážitkem. Ze své pověstné zvukové kultury hudebníci ani na vteřinu nevypadli a v jejím rámci neustále tvořili. Kdo ví, možná spíš sami od sebe, protože o hudebnících z tohoto orchestru bez šéfdirigenta se traduje, že si umí vzájemně dokonale naslouchat a jsou mistry improvizovaného muzicírování, takže dirigenty ani příliš nerespektují. To někdy vede k nepozornosti a chybám, ale tentokrát se zjevně soustředili a hráli bezvadně.

A možná to bylo právě zásluhou vídeňského muzikantství, zvuku a šarmu, že výsledek nakonec nepřipomínal posunování se od jedné „zastávky“ ke druhé. Že Vyšehrad nebyl nudný, ale pořád se v něm něco dělo. Že ve Vltavě okouzlil svou líbezností rej rusalek, stejně jako v Šárce vášnivý milostný výjev svou spontánností. Že české luhy a háje sice postrádaly košatost a syté barvy, nikoli však vnitřní intenzitu. Že Tábor a ještě více Blaník se stal skutečně efektním vyvrcholením. Že to celé byla tak trochu opera, ne však laciná opereta. A to je nakonec rozhodující.