A teprve včera v posledním dílu zjistil, jak to s ní(m) vlastně bylo.
Ovšem to zdaleka neznamená konec. Jednak se vracejí reprízy první – a co si budeme nalhávat, zdařilejší série, jednak se připravuje Labyrint III. Programový šéf České televize Milan Fridrich potvrdil, že už se píší nové scénáře.
Copak to ještě nestačilo? Zjevně ne. I proto, že Labyrint představuje žádané zboží, které jde na odbyt nejen doma.
Producenti z Německa a z Holandska uzavřeli s ČT na nedávném televizním veletrhu v Cannes opční smlouvu na remake Labyrintu, jeho druhou řadu odvysílá japonská televize NHK. A není to jediný obchodní příslib tuzemské krimi: o Rapla se zajímá Amerika, vlastní verzi minisérie Spravedlnost by zase rádi natočili Francouzi.
Jistě, předběžný zájem ještě nemusí nic znamenat, Nova prodala do Spojených států práva k přepisu krimiseriálu Expozitura již v roce 2011 a zatím se neví o tom, že by se projekt uskutečnil. Nicméně zní to velkolepě: jsme opravdu tak světoví?
Spíše celý svět má natolik obrovskou spotřebu krimi včetně mysteriózních, že bere vše, co splňuje profesní měřítka, přesněji řečeno vše, co se filmaři naučili jeden od druhého. Pomalu by se vyplatil jeden velký bezhotovostní jarmark jako za prvobytně pospolné společnosti, založený na prosté výměně zboží v aktualizovaném kurzu. Dejme tomu tři řady Labyrintu za novou sérii Twin Peaks, která před svou květnovou premiérou dosud vzrušuje pouze pamětníky původního městečka Twin Peaks, nebo za jedinou epizodu naopak kultovního, třebaže v nejnovější trilogii již také značně vyvařeného Sherlocka.
Popularita žánru mystery, spojujícího napětí s tajemnem, zrodila armádu odvozených Danů Brownů, kteří recyklují totéž. Symboly, šifry, sekty, rituály, prsteny, obrazy, řády, kápě, krypty. Ale odkud mají tajné spolky pořád brát, jestliže Brown už protočil templáře, ilumináty či zednáře a hned první historkou o potomcích Ježíše vyvolal pozdvižení, proti kterému Labyrint II s následníkem Přemyslovců působí jako příštipkář? Navíc u nás, jak praví parodie rodokapsů Adéla ještě nevečeřela, se vše vykecá, takže kdyby existoval přímější potomek rodu než Karel Schwarzenberg, bulvár by ho dávno odhalil, proklepal a vysvlékl do naha.
Samozřejmě brakové záhady řinčící rezavými okovy a zlatými poklady milujeme všichni, jejich velkovýroba však způsobuje, že v nich ubývá mystéria a přibývá reklamy, že navzájem splývají a že zjevně závodí s časem. Není čas probrat ságu jako celek, protože se dopisuje za pochodu; není čas ji upravit, protože herci už jsou nasmlouvaní; není čas na pauzu, protože diváky by mohl začít bavit někdo jiný.
Jestli zbývá ještě trocha času, než se dopíší třetí Labyrint a jeho následníci, mohli by si autoři přelouskat přání z diváckých diskusí. Uberte soukromých motivů, falešných stop a epizodních postav, hlavně pak politiků, podnikatelů, korupčníků a jiných nudných patronů (byť proměna lobbisty ve štvance měla v Labyrintu II díky Jiřímu Dvořákovi své kouzlo). Zkroťte košatost rodící chaos, aby detektivové nemuseli opakovat – To nedává smysl. Vraťte se zpátky k podstatě: jeden hrdina, jedna šaráda. Občas rozsviťte a zrušte teatrálnost, v Česku se může hrát o trůny jedině s nadsázkou.
A hlavně slibte, že alespoň z našich hrobek nepolezou jinde tak módní zombíci.
18. srpna 2015 |
