RECENZE: Sheryl Crow se vrací k rocku, ale myslí i na hipstery

Americká písničkářka Sheryl Crow se na desce Be Myself rozhodla být sama sebou. Opustila území country i hudby inspirované soulem z Memphisu a vrátila se k rockovému zvuku, který vždy provázel její největší hity. Ukazuje se, že to byla dobrá volba.

Sheryl Crow (6. listopadu 2013) | foto: AP

S hudebními škatulkami je potíž. Samozřejmě, že v hudbě Sheryl Crow hrály motivy americké country vždy svou roli. Ale na desce Be Myself se vrací k žánru, kvůli kterému si ji fanoušci oblíbili. Rozhodně oproti předchozí vyloženě country nahrávce Feels Like Home i ještě starší 100 Miles from Memphis, kde se inspirovala zvukem starých soulových pecek.

Be Myself

70 %

Autor: Sheryl Crow

Pětapadesátiletá americká písničkářka se do vlastní hudební historie ohlíží tak svědomitě, že není třeba ani příliš cvičeného ucha, aby vám sloka skladby Heartbreak Away nápadně připomínala její někdejší hit Steve McQueen, s nímž dosáhla i na cenu Grammy. Což není výtka, mnozí muzikanti sami sebe vykrádají ještě daleko více.

Na pilotním singlu Halfway There se posluchač dočká lehoučkých ozvuků elektroniky, hudební modly dneška, naštěstí v rytmické stopě jen natolik, že když se přidají kytary a dechy, není to v nahrávce skoro znát. Což je přesně ta úroveň synťáků a samplů, která rockové muzice ještě sluší.

Obal desky Be Myself

Na druhou stranu se na desce nachází třeba skladba Alone in the Dark, kterou album začíná a jež zní, jako když do své tvorby pustí country Rolling Stones. Především v předehře, již by klidně mohli vystřihnout Keith Richards s Charliem Wattsem. Nejblíže ke „skutečnému“ country se Sheryl Crow dostává v sympatické odrhovačce Rest of Me.

Jinak je většina desky tím lehkým a další vlivy pohlcujícím rockem, který písničkářce sluší. I když v titulní skladbě myslí i na hipstery a jejich followery, ale naštěstí jen ironicky, když se ptá: „Kolik si můžeš udělat selfie, než budeš za blbce?“