RECENZE: Oprášený a staromódní. Mozart v Metropolitní přesto nenudil.

Dalším dílem, které Metropolitní opera vyslala tuto sezonu do světových kin, byl Mozartův Idomeneo. A ukázalo se, že zdánlivě staromódní režie může fungovat i v době ztřeštěných aktualizací a modernizací.

Tahle inscenace má pevný kořínek. Postaral se o něj proslulý francouzský režisér Jean-Pierre Ponnelle (1932 – 1988), jenž estetický účinek vždy uměl zkombinovat s dramatickým, a především vždy přehledně vyprávěl příběh. A právě to je v Idomeneovi zapotřebí, jedná se totiž o takzvanou operu seria, charakteristickou pro barokní éru a vyznačující se mytologickými náměty, spletitými konflikty mezi láskou a povinností, ustálenými druhy árií, vyjadřujícími určitá citová hnutí, a také nezbytným šťastným koncem. V rámci operního žánru jako takového, který je sám o sobě stylizací, jde vlastně o další stylizaci.

W.A.Mozart: Idomeneo

75 %

Dirigent: James Levine

Režie: Jean-Pierre Ponnelle

Přímý přenos z Metropolitní opery, kino Světozor, 25. března 2017

Mozart operu psal na objednávku panovnického dvora v Mnichově, kde měl Idomeneo roku 1781 premiéru. V té době už pomalu dožívající operu seria dokázal obohatit dramatickým obsahem i lidskými charaktery. Třebaže z dané šablony nemohl zcela vystoupit, Idomeneo předjímá jeho vrcholná jevištní díla. Titulním hrdinou je krétský král, jehož při návratu z trojské války zastihne na moři bouře a výměnou za záchranu slíbí bohu Poseidonovi obětovat prvního člověka, kterého potká na pevnině. Řízením osudu se oním nešťastníkem má stát jeho vlastní syn Idamante. Poté, co se místo Idamanta chce obětovat jeho láska Ilia, Poseidon osobně zasáhne a spokojí se s Idomeneovou „rezignací“ na trůn.

Ponnelle nic nekomplikoval, na jeviště postavil schodiště, z jehož vrcholu shlíží obří hlava Poseidona s dutinami místo očí a úst. Antické náznaky decentně promísil s odkazy na 18. století. Pohyby sólistů i sboru jsou do jisté míry choreograficky dotvářeny, čímž se očividně předchází „svépomocným“ a úsměvným teatrálním gestům. Premiérová verze této inscenace z roku 1982 (s Lucianem Pavarottim v titulní roli) je zachycena i na DVD a zjevně obstojí dodnes.

Nenápadný, ale spolehlivý

Každou operní produkci ale musí nakonec oživit sólisté svým zpěvem. Požadavkům na klidný, lehký, štíhlý, ohebný a přitom emocionální mozartovský zpěv nejvíce dostál tenorista Matthew Polenzani v roli Idomenea, i když virtuozní pasáže ve velké árii Fuor del mar nezněly úplně volně. Zdánlivě nenápadný pěvec, který už účinkoval v řadě přenosů, je tak trochu ve stínu jiných tenorových hvězd, ale v odvysílaných produkcích Metropolitní opery vždy zosobňoval spolehlivost.

Z ostatních zaujala mladá sopranistka Nadine Sierra s půvabným kulatým sopránem v úloze trojské princezny Ilii. A také jihoafrická sopranistka Elza van den Heeverová jako Elektra, postava známá spíše z opery Richarda Strausse. U Mozarta dlí na Krétě poté, co s bratrem Orestem zavraždila svého otce. S Iliou soupeří o Idamanta a svým běsům dává průchod v áriích, které van den Heeverová zpívala s jistotou i divokostí.

Naopak spíše zklamáním byl výkon mezzosopranistky Alice Cooteové v roli Idamanta (kterého Mozart původně psal pro kastráta). Aspoň v přenosu to působilo, že hlas nechce jít z hrdla, že chybí dech. Bylo to příliš „upracované“, jakoby se zpěvačka v této roli necítila dobře. Také představitel vedlejší role králova rádce Arbaceho Alan Opie zpíval spíš usilovně než přirozeně. Kuriozitou byla „dvojrole“, kterou na sebe vzal moderátor, basbarytonista Eric Owens. Kromě přestávkových rozhovorů si (za scénou) zazpíval i několik taktů v závěru opery, v nichž bůh Poseidon oznamuje svoji vůli.

Stejně jako první nastudování před 35 lety i tentokrát dirigoval James Levine, který měl pro Mozarta vždy velký cit. Celkově to byl hodně dlouhý večer (s dvěma pauzami trval přes čtyři hodiny), ale nudný rozhodně nebyl.