Midnight Oil, kteří se dali dohromady v 70. letech a proslavili se hity jako Blue Sky Mine nebo Beds Are Burning, se rozešli v roce 2002, kdy dal frontman kapely Peter Garrett přednost vrcholné politice. Pár jednorázových koncertů sice kapela odehrála i potom, skutečný návrat však ohlásila teprve na sklonku loňského roku. Garrett se stal australským poslancem a ve dvou sociálnědemokratických vládách zastával postupně posty ministra životního prostředí a školství.
Podařilo se vám v politice dosáhnout, co jste si předsevzal?
Všeho ne, ale určitě se podařila spousta věcí, kterých bych nedosáhl jako muzikant. Jsem hrdý na to, co jsem mohl dělat i při vědomí toho, že jakmile se přesunete z pódií do parlamentu, polovina země vás přestane mít ráda.
Většina hudebníků, kteří se dali na politiku, říká, že už by tu zkušenost opakovat nechtěli. To však asi nebude váš případ, že?
Ne, i když chápu, proč tohle říkají. Pro umělecky založené lidi je konfrontace se světem politiky plného útoků a protiútoků náročná. Neustále vás kritizují, což není moc příjemné. Politika je jako sledovat výrobu párků, nic pěkného. A občas je to jeden krok vpřed, dva zpátky. Jako ministr školství jsem úzce spolupracoval s naší premiérkou a měl jsem možnost udělat pár věcí, které považuju za dobré.
Peter Garrett (uprostřed) s kapelou Midnight Oil
Odcházející politici se často zapletou s byznysem, protože mnohdy nemají talent na něco jiného. Je to pro vás osvobozující, že se můžete vrátit k hudbě?
Je to docela dobrý dar. Když jsem však odcházel z vlády, myslel jsem, že se přidám k nějaké neziskovce. Samozřejmě jsem hrál na kytaru třeba s přáteli, ale nečekal jsem, že bych se k muzice vrátil profesionálně. Pak jsme si s kolegy z Midnight Oil začali povídat a hrát a vypadalo to, že bychom mohli udělat něco, co lidi zase dostane.
Spoluhráči vás nikdy nevinili za to, že jste kapelu v roce 2002 rozpustil?
Myslím, že to čekali, ale když na to opravdu došlo, pořád to pro ně byl trochu šok. Nějaký ten komentář zazněl, ale v tom, co jsem se rozhodl udělat, mě nakonec velmi podporovali. Dívají se na politiku zvenku a také se jim všechno nelíbilo. Jako muzikant můžete říkat, co a kdy se vám zlíbí. Člen kabinetu občas něco může říct jen za zavřenými dveřmi.
Takže být ministrem je těžší než být hudebníkem?
Nesporně. Víte, původní důvod, proč jsem se do toho pustil, byla frustrace z toho, že konzervativní vláda v Austrálii nedělala nic ohledně klimatické změny. Do parlamentu jsem šel proto, abych se zbavil úřadujícího ministra, který podle mě škodil už čtyři období.
Samozřejmě i vaše hudba byla do jisté míry politicky motivovaná. Co se podle vás na tom líbí publiku?
No, na tuhle otázku byste možná měl umět lépe odpovědět vy jako novinář, ne? Napsali jsme za ty roky spousty písniček a mnohé z nich byly hlubší než běžné popové songy. Snažili jsme se o to. Ale nikdy jsme to nechtěli publiku nutit, lidé to musí vidět sami, sami tomu musí uvěřit.
Předpokládám, že pořád píšete písničky. Je to jiné, když máte zkušenost z parlamentu a vlády?
Pořád jsem ten stejný člověk, takže myslím, že ani ne. Když jsem seděl v parlamentu, nikdy jsem nevyužíval toho, že jsem byl dřív populární muzikant. Dost jsem se snažil tyhle dvě věci oddělovat. Přitom jsem ale pořád chtěl tancovat a zpívat. Byla to ohromná zkušenost a díky ní mám chuť se do tvorby a vystupování ještě víc ponořit.
To je docela statečné nevyužívat status hudební ikony v politické práci, ne?
Neřekl bych, že statečné. Prostě mi na Midnight Oil natolik záleželo, že bych nerad do svých politických prohlášení tahal úryvky z textů, které jsem dřív napsal já nebo kluci.
Letos vyrazíte na turné po více než patnácti letech. Nejste nervózní?
Nikdy jsem nebyl trémista, takže to je naštěstí v pohodě. Hráli jsme na dvou velkých charitativních open air koncertech, když jsem byl v parlamentu. Možná nevíte, že jsme vydali tři desky, než si nás pořádně někdo všiml. Takže jsme kdysi strávili tolik času hraním v hospodách, klubech a podobných místech, že pódium je pro nás naprosto přirozené prostředí.
V Česku budete hrát poprvé, na co se můžeme těšit?
Zaprvé bych chtěl říct, že jsme z toho nadšení. Vždycky je skvělé přijet do země, kde jsme ještě nehráli. Navíc jsem se zájmem sledoval, jak se Evropa posledních deset patnáct let měnila. Myslím, že se můžete těšit na partu lidí, pro které je muzika takřka vším. Zkoušíme teď asi sto sedmdesát písniček...
Vážně sto sedmdesát? To je tedy hodně!
No, to si pište! Takže pravděpodobně zažijete tuhle bestii, která si říká Midnight Oil, z dost různých stránek.
A co třeba nová deska? Nechystáte ji?
Zatím ani ne. Ale jsme kapela plná autorů, takže to úplně vyloučit nemůžu. Nechme se překvapit.
